Svátek má: Martina

Komentáře

Jak na Kavčích horách pohřbili českou demokracii

Konec prvního roku nového milénia, tedy roku 2000, přinesl do české politiky a společnosti událost, která na dlouhý čas, vlastně až do dnešních dnů, ovlivnila, a řekněme rovnou: poškodila vše, čeho jsme společně od roku 1989 dosáhli.

Ta událost je nemístně eufemisticky označována jako „krize v České televizi", nebo jednoduše „televizní krize“.

Pomyslný výstřel z tehdejší Aurory zazněl 19. prosince toho roku. V ten den Rada ČT po pouhém týdnu od odvolání předchozího ředitele ČT Chmelíčka zvolila novým ředitelem veřejnoprávní televize Jiřího Hodače. Volba proběhla sice podle zákona, ale jistá část televizních zaměstnanců ji odmítla akceptovat. Obsadili televizní prostory v Praze na Kavčích horách, zahájili okupační stávku, nepouštěli právoplatné manažery na „své“ území a produkovali nelegální vysílání. V něm podávali vykonstruovaný příběh politických zásahů, které údajně ohrožují jejich svobodu slova. Krize vykulminovala dokonce až v úplné vypnutí signálu ČT v průběhu vánočních svátků. Lépe si to věru herojové z Kavčích hor načasovat nemohli. Z celého kataklyzmatu obvinili ředitele Hodače, svolávali tisícové demonstrace do centra Prahy, pracovali usilovně na tom, aby si získali sympatie veřejnosti, a zároveň nahnali strach politikům.

Právě ti jsou totiž nejslabším článkem veškerého mediálního dění. Podléhají paranoidní představě, že nedostatek přízně ze strany médií je může ohrozit v jejich politické kariéře, a proto se snaží, co jen to jde, jít novinářům ve všem na ruku. Uvědomme si: mluvíme o roce 2000, kdy téměř neexistovala žádná vlivotvorná internetová média a kdy četnost výskytu politika na televizní obrazovce byla chápána jako výraz jeho významu a důležitosti. Právě na to vsadili protagonisté televizní rebelie, a udělali „dobře“. Politici nakonec před jejich jednoznačně protizákonnou aktivitou kapitulovali, ředitele Hodače de facto donutili k rezignaci a ponechali Českou televizi bez dalšího vzbouřencům. Tehdy to nejpřesněji vyjádřil Karel Schwarzenberg. Řekl totiž: „Česká televize patří těm, kdo v ní pracují.“

Leč vraťme se v této vzpomínce na 17 let starou událost k jejím skutečným příčinám a souvislostem. Samotná volba ředitele Hodače byla pochopitelně jen záminkou. K událostem, které poté nastaly, se schylovalo už delší dobu. V půli 90. let docházelo ke stále se zostřujícímu napětí mezi tehdejším prezidentem Václavem Havlem, jehož představa „nepolitické politiky“ byla postavena na konstrukci vlády nikým nevolených elit (samozřejmě v čele právě s ním), a tehdejším předsedou vlády Václavem Klausem, který (navzdory všemu, co by se v jeho politické dráze dalo podrobit kritice) jednoznačně reprezentoval na volební proceduře založenou pluralitní demokracii. Kromě toho, že se negativně vyvíjel jejich vzájemný osobní vztah, pro nějž je slovo „nevraživý“ snad až přílišnou zjemnělinou, šlo především o srážku hodnotovou. Mezi elitokracií (s až monarchistickými prvky) a zastupitelskou demokracií není prostor pro průnik.


Proto došlo ke komplotu uvnitř Klausovy ODS ve spojení s členy dalších stran a pod taktovkou Havlovou, čehož výsledkem byl tzv. Sarajevský atentát, o němž jsme psali již dříve. Nicméně navzdory přání a očekávání Havla a jeho spojenců tento komplot nevygumoval Klause z politické mapy, naopak, spíše jej svým způsobem posílil. Klaus uzavřel s volebním vítězem, šéfem sociální demokracie Milošem Zemanem tzv. opoziční smlouvu, specifickou formu velké koalice, díky níž tyto dvě strany garantovaly (v součtu cca 60% podporou z voleb v červnu 1998) politickou stabilitu a umožnily vcelku hladký ekonomický rozvoj.

To samozřejmě bylo solí v očích poražených stran, zejména lidovců a Unie svobody, a především opět prezidenta Havla, jehož sen o všemocném postavení v čele poslušných politiků snaživě realizujících jeho nápady vzal za své. Proto se celé čtyřletí „opoziční smlouvy“ objevovaly rozmanité (prý) občanské aktivity (Impuls 99, Děkujeme odejděte, Cesta změny atd), jejichž cílem bylo narušovat relativně klidný běh věcí ve státě, vnášet permanentní revoluční, přesněji řečeno rozvratné nálady, a tento neklid připisovat lídrům „opoziční smlouvy“,Klausovi a Zemanovi.

Nejdramatičtěji tyto snahy kulminovaly právě v onom prosinci 2000. Již mnoho měsíců před ním bylo ovšem možno zaznamenat řadu aktivit, obvykle charakterizovaných jako „dělostřelecká příprava“. Asi nejvýznamnější byl uspořádání nátlakového shromáždění s názvem ČT – věc veřejná. Zástupci některých kruhů zevnitř televize (od politicky motivovaných novinářů po producenty zainteresované na zaběhaných penězotocích mezi externími tvůrci a osobami, zajišťujícími pro ně uvnitř ČT dobře placené zakázky) svolali desítky politicky spřízněných sympatizantů „proti-oposmluvní“ ofenzívy. Součástí tohoto – nebojme se to říci: spiknutí - byli významní politici z volebně neúspěšných stran. Společně tak nastolili agendu výmluvně nazvanou opět ČT - věc veřejná. Navodili dojem, že Česká televize se ocitá v jakémsi ohrožení ze strany opozičně-smluvní politiky, a s tím tedy je ohrožena svoboda slova v naší zemi. Nebylo to špatně vymyšleno, však také to minimálně dramaturgicky, ne-li přímo režijně zezadu zajišťoval bývalý dramatik Havel.

Hrdinové i padouši byli veřejně označeni, předmět budoucího boje rovněž, teď už se čekalo jen na tu Auroru. Bohužel, ke škodě všech byli autory onoho výstřelu právě zástupci oposmluvních ODS a ČSSD, kteří po odvolání ředitele Chmelíčka prosadili naprosto nestandardně krátký (jen týdenní) termín konkursu na Chmelíčkova nástupce. Tím samozřejmě přiživili dedukce, že zvolení Hodače bylo předem připraveno a konkurs je jen formální. Těžko se dnes prokazuje kladní či záporná interpretace tohoto dilematu, co je ale nesporné, je, že šlo o nepředstavitelně hrubou politickou chybu. Dá se vysvětlit jedině hloupostí politiků, kteří nedohlédli možných následků a podcenili sešikované vzbouřence číhající na příležitost. Oni sami jim ji nabídli na stříbrném podnose. I kdyby byl Jiří Hodač ukován ze zlata, v takto nastavených podmínkách neměl sebemenší šanci v té roli obstát a Rada ČT mu jeho zvolením učinila službu vpravdě medvědí.


Další sled událostí přelomu let 2000 a 2001 byl už několikrát popsán (sám autor těchto řádků o tom vydal poměrně rozsáhlý spis, kde uveřejnil poprvé- a také zatím naposledy v takové kompletnosti – všechny nejdůležitější okolnosti celé akce). Tedy jen stručně: Zaměstnanci zpravodajství České televize vyhlásili nesouhlas s volbou Hodače (a s ním i jeho nejbližších spolupracovníků, zejména ředitelky zpravodajství Jany Bobošíkové) a odmítli s ním jakkoli kooperovat. Tzv. krizový výbor to zdůvodnil tak, že prý „ Hodačovu volbu považují za netransparentní a neprofesionální, a proto jej nebudou respektovat.“ Obsadili budovu zpravodajství, kam za nimi docházeli politici Havlova tábora (Ruml, Pilip, Buzková a další, přičemž dva prvně jmenování byli hlavními aktéry „Sarajevského atentátu“, nezapomínejme). Zde vzbouření redaktoři vytvářeli na obvyklé technicky profesionální úrovni své zpravodajství, zatímco oficiální vedení pod dirigencí Jany Bobošíkové bylo odříznuto od technických prostředků a produkovalo od 24. prosince 2000 do 9. ledna 2001 jednoduché improvizované vysílání, které většinou nemohlo svým zpracováním formálně konkurovat nelegálním zprávám vzbouřenců. Na způsobu přenosu pak záviselo, že k některým divákům se dostalo oficiální vysílání zpráv a k jiným zprávy zpracované původními redaktory: na pozemní vysílače bývalo dopraveno oficiální zpravodajství ČT a do satelitních a těch kabelových sítí, které přijímaly signál ze satelitu, zprávy vzbouřenecké. V nich se neustále vysílaly agitace vzbouřenců a pozvánky na různé protestní akce na jejich podporu. Vzbouřenci tak vědomě obelhávali veřejnost ve svém osobním či skupinovém zájmu. Jak je v našich poměrech příznačné, nikdo z nich nikdy nebyl pohnán k zodpovědnosti – ani za samo toto nezákonné jednání, ale dokonce ani za prachobyčejné zneužití televizní techniky, vysílacího času a všech nákladů s tím spojených.


Dne 23. prosince 2000 Krizový výbor zaměstnanců ČT vydal prohlášení 2000 slov v roce 2000, v němž požadoval odstoupení Jiřího Hodače a Rady ČT. Současně petiční výbor České televize – věc veřejná ve svém prohlášení uvedl: „Při volbě či spíše jmenování poslední Rady ČT na jaře 2000 došlo k porušení zákona o ČT. Současná Rada ČT vznikla tak, že do ní poslaly své zástupce politické strany dle výsledků voleb v roce 1998 a ve shodě s opoziční smlouvou ČSSD a ODS.“ V té souvislosti je nutné říci, že to nebylo porušením zákona, naopak naplněním jeho dikce: členy televizní rady jmenovala poslanecká sněmovna na základě návrhů jednotlivých stran. Bylo to tak i předchozích radách (ostatně obdobně to mají ošetřeno i ve veřejnoprávních televizích třeba ve Francii, Anglii či Rakousku), a do té doby nikdo nikdy proti této zákonem dané praxi neprotestoval. Nyní se tedy našel onen proslulý klacek k bití psa. A jak je na první pohled zřejmé, je to klacek věru účelový.

1. ledna 2001 si zřejmě vzbouřenci uvědomili nezákonnost svého počínání a transformovali svou revoltu v navenek odborářskou akci. Což mimochodem garantovalo protagonistům vzpoury (třeba A. Komersovi a dalším, kteří se stali odborovými funkcionáři) zákonem danou nepropustitelnost ze zaměstnání. Tomu se tehdy, v éře „boje o svobodu slova“, zřejmě říkalo revoluční logika – a „etika“.

3. ledna 2001 proběhla demonstrace na Václavském náměstí zorganizovaná skrze nelegální vysílání vzbouřeneckého zpravodajství. Na akci promluvili opět politici zejména z poražených opozičních stran – jistý Karel Kuhnl, jehož jméno patrně dnes už právem nikomu nic neřekne (je již dlouho obyvatelem smetiště dějin), ale svého času to byl předseda parlamentního uskupení s názvem Čtyřkoalice, dokonce na mikrofon prohlásil, že „se stydí za to, že je politikem“. Ale místo toho, aby svému studu nechal průchod a z politiky prostě zmizel, naopak činil vše pro to, aby se díky televizní rebelii dobral mocenského postavení mnohem významnějšího. Koneckonců se svou Čtyřkoalicí pak vstoupil o rok později do vlády. Tomu se také asi říká „revoluční logika“. O etice bych zde raději pomlčel.

V této chvíli do celé věci – opět v rozporu se zákonem – vstoupili naši slavní zákonodárci. Nejprve Senát 3. ledna 2001 přijal usnesení, v němž konstatoval odpovědnost Rady ČT a Jiřího Hodače za situaci v ČT, vyzval Jiřího Hodače k rezignaci a Poslaneckou sněmovnu k odvolání Rady ČT. Ve dnech 5. – 6. ledna 2001 v závěrečném jednání Poslanecké sněmovny poslanci konstatovali, že odstoupení Jiřího Hodače je podmínkou řešení situace v ČT, a pokud neodstoupí, vyzvali Radu ČT, aby jej 8. ledna odvolala. Což je ovšem vrchol bizarnosti. Vzbouřenci přece argumentovali tím, že Rada ČT při volbě Hodače jednala podle politického diktátu, a nyní po ní požadovali, aby – pod politickým diktátem – Hodače odvolala. Aneb dvojí metr, oblíbená metoda každého správného demagoga. Generální ředitel ČT byl jmenován v souladu se zákonem, ale měl by být odvolán podle politického příkazu v rozporu s týmž zákonem. Inu, Kocourkov!

4. ledna 2001 Jiří Hodač utrpěl celkový kolaps a 11. ledna odstoupil ze zdravotních důvodů z funkce generálního ředitele ČT. Jednoznačně se stal obětí štvanice, rámované lidským hyenismem vzbouřenců a politickou nezodpovědností a bezohledností zákonodárců.


Pak už to šlo ráz na ráz. Na večerním jednání z 12. na 13. ledna Poslanecká sněmovna odvolala Radu ČT a schválila výrazné změny v zákoně o České televizi, který vstoupil v platnost 25. ledna. 9. února 2001 byl při mimořádné schůzi Poslanecké sněmovny zvolen přímo samotnými poslanci do funkce prozatímního ředitele ČT Jiří Balvín. Ten o den později odvolal členy managementu jmenované Hodačem a předal de facto celou televizi do ruky vítězným vzbouřencům. Možná pro tuto vstřícnost byl pak jmenován i regulérním ředitelem ČT, a to 15. listopadu 2001.

Opět se tu, po několikáté v celém tomto cyklu, nabízí pojem Pyrrhovo vítězství. Vítězné strany televizního konfliktu – vzbouření zaměstnanci – sice z velké části dosud straší z obrazovek, ale jejich političtí ochránci z drtivé většiny už jsou dávno za Kuhnlem na onom smetišti. Celou vinu za toto neblahé vyústění lze připsat právě a pouze jim. Nikdy neměli připustit, aby se zaměstnanci ve veřejné instituci pasovali do jejích vlastníků. Jakmile tento „revoluční“ postup uznali za legitimní, prohráli navždy svůj kredit a už nikdy nebudou moci smět požadovat od pracovníků podobných institucí ve veřejné službě žádnou, z přirozené subordinace plynoucí povinnost. De facto připustili, a tedy jako by oficiálně zavedli anarchii a svévoli jako regulérní metody řešení problémů. Produktem této prohry politiky jako výkonu svěřeného voličského mandátu je dnešní stav, kdy profese politika má nejspíš ještě menší kredit než profese novináře. A to už je co říct!

Co to dělá s důvěrou občana ve smysl demokracie, raději ani nedomýšlet.


Petr Žantovský