Svátek má: Igor

Komentáře

Zbyněk Fiala

žurnalista

Chromá kachna

Američtí Demokraté pod vedením prezidenta Joe Bidena už si do podzimních voleb v mezidobí v Kongresu neškrtnou.

V příštích prezidentských volbách 2024 bude Biden s určitostí vystřídán, ať už do nich půjde osobně, nebo ne.

Vypadá to jako nenápadná zpráva, kterou třeba Wall Street Journal zasunul až na šestou stránku: Demokratický senátor Joe Manchin z maličkého státu Západní Virginie (1,8 milionu obyvatel) suše sdělil předsedovi Senátu Chucku Schumerovi (Demokrat ze státu New York), že nepodpoří investiční plán Build Back Better a související daňové změny z vlajkové lodi volebního programu prezidenta Joe Bidena. Osou tohoto plánu byla klimatická opatření, přezbrojení průmyslu a pomoc regionům, které ohrožuje přechod na bezuhlíkaté zdroje. V poslední fázi to mělo být vybaveno rozpočtem ve výši 1,8 bilionu dolarů, něco jako návrat k New Deal prezidenta F. D. Rosevelta.

Manchin svým přiznáním ukončil rok, kdy Demokraty tahal za fusekli a nutil je k ústupkům, což teď ve zpětném zrcátku vypadá jako nabízení příležitosti, aby se zesměšnili. Rámec jeho přiznání představuje fakt, že Demokraté v minulých senátních volbách dosáhli jen na plichtu 50:50, takže každá absence hlasu individuálního senátora znamená konec nadějí. Viceprezidentka Harrisová sice má pro takové situace právo rozhodujícího hlasu, ale s tím se zachází opatrně, síla blokuje dohodu. A pak je tu ještě jedna obtíž. V Senátu je od 80. let velice silně využívána – hlavně Republikány – regule umožňující zastavit jakýkoliv návrh ještě před projednáváním.

Toto obstrukční pravidlo (filibuster) vyžaduje, aby výhrada oponenta byla přehlasována aspoň 60 hlasy, jinak jde návrh pod stůl. Je to mocný nástroj těch, kdo chtějí zakonzervovat pravicovou revoluci z časů prezidenta Ronalda Reagana a dalších Republikánů, která spočívala v odvratu od sociálního státu. Proto dnes patří USA k nejzaostalejším zemím v tomto směru, ale proto taky je jejich vnitřní politika tak rozjitřená a volby se stávají sklizní protestních hlasů.

A k zoufalému protestu teď bude příležitost znovu. Zmíněná zpráva o Manchinově zradě, která prolétla Wall Street Journalem, ale taky NYT či Washington Post, je čtena jako fakt, že Demokraté pod vedením Bidena už si do voleb neškrtnou. Voliči, kteří půjdou první listopadové úterý k urnám, aby zvolili celou Sněmovnu reprezentantů, třetinu Senátu, guvernéry jednotlivých států Unie, státní kongresy, šéfy policie, soudů a prokuratury a spoustu dalších funkcionářů, uvidí za Demokraty jenom obrovskou inflaci. Nic z toho, co se slibovalo.

Nezaměstnanost je nízká, ale práce je stále nejistější v očekávání recese. Inflace pohlcuje úspory a ohrožuje hypotéky. Blázniví střelci vraždí ve školách a modlitebnách, protože zbraně jsou stejně dostupné jako čelist vylamující karbanátek s hořčicí a salátem mezi dvěma gumovými houskami. Jedinou viditelnou politickou aktivitu Demokratů představuje honička na bývalého prezidenta Donalda Trumpa kvůli podnícení davu k útoku na Kapitol. Když to teď Demokraté ve volbách prohrají, Republikáni jim to vrátí honičkou na současného prezidenta Joe Bidena kvůli starším aktivitám jeho syna Huntera a jeho samotného na Ukrajině.

Není divu, že většina demokratických voličů už nestojí o to, aby Biden kandidoval do druhého termínu. Podle New York Times to odmítá 64 procent jeho voličů, objevila se i vyšší čísla. Joe Biden se stal politicky bezmocnou figurou bez šance obnovy mandátu, čili tím, čemu se v Americe říká chromá kachna.

Biden selhal po všech stránkách. Na první pohled je vidět, že stará hlava zlobí. Všechny projevy čte kostrbatě z textu, který napsal někdo jiný. Když přidá něco ze svého, třeba že Putin musí padnout, jeho štáb zoufale vysvětluje, že to tak nemyslel. Ale to by nakonec tak nevadilo, veřejná vystoupení staršího člověka mívají své zvláštnosti. Tak už do Bílého domu nastupoval, jeho kvality se očekávaly jinde. Prošel všemi možnými funkcemi v Kongresu i po boku prezidenta Obamy a považoval se za virtuózního hráče na nejrůznější nástroje strategického plánování, vyjednávání, tvorbu koalic a kompromisů. Znal každého ze všech stran. Na co narazil, to už tady někdy bylo. Biden se proto zdál jako přijatelná náhradní volba, protože mohl být ideálním dirigentem rozskřípaného orchestru, který vzešel z volebního konfliktu progresívního a konzervativního křídla Demokratů.

Neuspěl však ani jako dirigent. Mohl vyjednat podporu obou stran nebo aspoň přetáhnout nějakého republikánského senátora pro některý ze svých strategických cílů. Mohl se rozhodnout pro zrušení fillibusteru, který fakticky blokuje předkládání zákonodárných návrhů. Mohl se uchýlit k direktivním rozhodnutím, pro které dává ústava prezidentu značný prostor. Nic z toho neudělal. Buď na to nemá, nebo … nebo prohru považoval za nejlepší způsob, jak se vypořádat s progresivním křídlem Demokratické strany, když ovládlo Sněmovnu reprezentantů a vlastně celou stranu.

Byl by to podraz, ale tak divný by zas nebyl. Biden byl přece nominován proti progresivistům. Vedení Demokratické strany ho na poslední chvíli přitáhlo do volebního klání, když hrozilo, že prezidentem by se mohl stát Bernie Sanders. Bidena vydávali za umírněného, což však ve výsledku znamená, že za jeho ochablými zády nastoupil „deep state“ nejdivočejších neokonzervativců z útrob Bílého domu, ministerstva zahraničních věcí a tajných služeb. Ten Bidenovi nedokázal zabránit v ústupu z Afghánistánu, kde sklízel plody zaslepené politiky humanitárního bombardování až k potupné porážce a panickému útěku ze země. Avšak ztracené válčiště bohatě nahradila válka s Ruskem na území Ukrajiny, kde je to navíc bez mrtvých Američanů.



Ani Manchinův podraz není moc divný. Senátor hornického státu Západní Virginie pochází z rodiny uhlobaronů a sám dále pracuje s rodinným odkazem. Tváří se jako ochránce osudu nebohých horníků, kterým zlí zelení blázni z Washingtonu zavřou doly a ponechají je osudu a pastvě. Proti tomu se však na jaře ohradily hornické odbory zmíněného státu, protože je jim jasno, že doly se zavřou tak jako tak a je třeba myslet na novou budoucnost. Přihlásili se proto k Bidenu plánu. Co pro ně udělá Manchin? Nic. Jeho budoucností je uhlí. Vlastní i cizí peníze z uhlí mu pomohly do Senátu, proto ví, komu je povinován nejvíc.

Když se Biden utkal v primárkách se senátorem Berniem Sandersem z dalšího maličkého severního státu Vermont, více než programové cíle je odlišovaly metody boje. Bylo to podobné, jako čtyři roky předtím, když se Sanders utkal v primárkách s Hillary Clintonovou. Dalo by se říci, že proti velkým prachům financujícím přesnou střelbu na politický střed nastoupila lavina drobných příspěvků a síť aktivistů, kteří pracovali zadarmo, a tak si mohli dovolit oslovit každého. Clintonová se podbízela bankéřům z Goldman Sachs, zatímco Sandersovi lidé organizovali drobná shromáždění aktivistů („barnstorm“ – barn je stodola), kde se budovaly základy volebního boje bez finanční závislosti na velkém kapitálu. Identifikovali se tam místní vůdcové a rozdávaly úkoly pro vybírání příspěvků od běžných lidí, budování voličských seznamů a telefonních bank, a hlavně pro individuální osobní oslovování každého.

Na jedné straně tak stáli spin doktoři, kteří dostávali sofistikované analýzy z velkých databází ukradených z Facebooku a podobně a vytvářeli drahé televizní spoty zaměřené na skupiny těsně kolem politického středu s rolí jazýčku na váze. Jejich soupeř však byl radikálně odlišný. Byla jím skutečná moc bezmocných, obrovská síla dobrovolných aktivistů, kteří pracovali zadarmo a nechtěli nic, jen revoluci. Sanders je získal tím, že odmítl volební hrátky kolem středu, kdy jsou ostatní voliči zbyteční a program je opatrně zaměřen tak, aby oslovil taky ty lehce vpravo, takže se vlastně nic nezmění. Řekl otevřeně, že chce revoluci. To v podmínkách Spojených států znamená evropské samozřejmosti jako jsou státní vysoké školy pro všechny nebo všeobecné zdravotní pojištění.

Sandersův model volebního boje s Clintonovou detailně popisuje kniha Becky Bondové a Zacka Exleye, organizátorů této aktivistické sítě, příznačně nazvaná Pravidla pro revolucionáře (Bond, Becky; Exley, Zack. Rules for Revolutionaries. Chelsea Green Publishing 2015). Sandersův souboj s Bidenem se odehrával podobně. Dostane Sanders slovo znovu? Je na to možná příliš starý, ale ta aktivistická síť jistě nezmizela. Mimochodem, její jádro vznikalo v Kalifornii. Není od věci, že tam vládne levičácký guvernér Gavin Newsom, který už prokázal bojové schopnosti, když loni ustál pokus o odvolání. Kalifornie je v levém hnutí dokonce dál než stát New York, ze kterého pochází Alexandria Ocasio-Cortezová, neformální vůdkyně progresivistické sněmovní (a multikulturní ženské) „squad“.

Do prezidentských voleb je daleko, teď budou jen ty kongresové. Biden se možná pokusí zachránit, co se dá. Inflace - a pro Američany nejvýmluvnější drahý benzín - jsou důsledky války na Ukrajině. Ceny energií sice rostly už před válkou, válka však dala tomu růstu perspektivu. Pokus přemluvit Saúdskou Arábii ke zvýšení produkce, o který se teď americký prezident pokouší návštěvou Rijádu, nevypadá moc nadějně. Jedině obnovení ruských dodávek může situaci změnit. To by znamenalo rychle válku ukončit příměřím a jednat, dokud je o čem. Tlak z Francie a Německa míří stejným směrem. A tak uvidíme, jestli chromá kachna ještě povyskočí.

Zbyněk Fiala