Svátek má: Igor

Komentáře

Zbyněk Fiala

žurnalista

Máme holé ruce

Privatizace nezávislosti, tak by se dala vyjádřit naše situace po odprodeji rafinerií a distribuce pohonných hmot do zahraničí.

Z hlediska národní suverenity je to čirá devastace, ostatně nejen tam. Naštěstí přichází systémová změna odchodu od uhlíku, deglobalizace a decentralizace.

Blíží se vypnutí dodávek ruské ropy a my můžeme přemítat, jak asi dopadneme. Naznačila to sonda mezi čerpadly v jednotlivých sítích benzinek a mezi velkoprodejci a rafineriemi. Většina toho je v zahraničních rukou. Česká kontrola je velmi omezená.

Čerpadla hlásí marže na ministerstvo financí, proto se prý pumpaři drží zpátky a marži lehce snížili, většinou v rozmezí jedné koruny. V současné době běží kontrola marží i pro velkoobchodníky s pohonnými hmotami. Tam informace nejsou, jen slib ministerstva, že zasáhne a stanoví strop, kdyby to šlo přes míru. Zato rafinerie marže zvýšily. Maďarská MOL v březnu zvedla marže podle agentury Bloomberg desetkrát na 33,7 dolaru za barel a polská PKN Orlen si nechávala podle polské tiskové agentury PAP 26,3 dolaru za barel. Ještě v únoru přitom byly obě marže hluboko pod deseti dolary.

https://www.novinky.cz/ekonomika/clanek/rafinerie-maji-cesko-v-hrsti-kdo-pohadkove-tezi-z-vysokych-cen-u-benzinek-40397443

Ropa, ze které se vyrábí benzí a nafta pro česká auta, je pořád z ruských trubek, Je taky pořád o třetinu levnější než evropská Brent nebo ropa z tankerů přes evropské přístavy. Maďaři zatím blokují snahu EU vypnout ruské zdroje. Maďarský premiér Orbán argumentuje celkem logicky, že sankce by neměly nejhůř dopadnout na ty, kdo je vyhlašují. Bojuje tak vlastně i za nás, protože jsme na dodávkách ruské ropy totálně závislí. To polská vláda je na opačném konci politického spektra a taky si jako první vykoledovala, že přišla o přímé dodávky ruského plynu.


My můžeme tyhle spory sledovat hlavně kvůli zdravému prokrvení, protože rozčílení působí na organismus podobně jako kořalka, ale vyjde levněji. Hospodářsky lze napětí kolem ropy využít ke zvýšení sledovanosti médií, jinak to jde mimo nás. Už jsme se prodali, rozhodují jiní. Z věcného hlediska to bylo jedno, ropa zatím byla pro Česko vždycky ruská, ať už tekla z jakéhokoliv ropovodu. Také v tomto napjatém válečném čase k nám ruská ropa proniká bez obtíží, jenže fakticky v tom nejsme závislí jen na Rusku, ale také na Maďarsku a Polsku. Budoucnost snad patří úniku přes elektromobilitu, ale to zase mají v rukou Němci, kteří vlastní naši rozhodující automobilku.

Český premiér Petr Fiala může vyjednávat do roztrhání těla, kudy k nám přitečou životně důležité suroviny, až se těm ruským zavře kohout. Je to však účet bez hostinského. Vyjedná to jen pro statistiku. Když odstoupíme krok od pouhých tabulek, máme znovu legendární holé ruce. Stačí, abychom Poláky nebo Maďary rozčíli nějakou důraznější cenovou kontrolou, a zavřou nám to sami.

PKN Orlen u nás vlastní výrobu i distribuci. „Představujeme Vám nabídku motorových paliv – automobilových benzínů a motorové nafty, které vyrábíme v našich rafinériích Kralupy nad Vltavou a Litvínov a expedujeme na terminálech obou rafinérií, na skladech Čepra a skladu Paramo,“ uvádí příslušnou produktovou řadu na svém českém webu. Polské společnosti patří i pumpařská síť Benzina. Má tu taky petrochemii a hnojiva, ale to teď nechme stranou.

Maďarský MOL je druhým největším distributorem pohonných hmot u nás, také je sám vyrábí a nejbližší rafinerii má ve Slovnaftu v Bratislavě. V MOL byl pár let menšinovým akcionářem i náš ČEZ, který uvažoval o společné výstavbě plynových elektráren v Bratislavě a v Maďarsku. Vlétl však do toho nástup solárů, takže z plynu začaly čouhat obrovské ztráty. Nakonec z toho sešlo. Prodejem akcií MOL si ČEZ roku 2017 aspoň vyspravil hubnoucí bilanci.

Po privatizaci českých strategických oborů v 90. letech tak máme holé ruce. Stali jsme se obětí iluze „krásného počasí“. Za krásného ekonomického počasí je privatizace jedinečná. Do hluboce podceněného oboru vstoupí zahraniční vlastník, přinese peníze, technologie a odbytové sítě, a my jen sklízíme plody všestranných vylepšení. Máš problémy? Řeš je, je to tvoje. Nezvládáš? Přijde jiný, znovu přispěje, vybaví, posílí.



To všechno však funguje jen do okamžiku, kdy nastanou systémové problémy a národní ekonomiky se začnou potácet, nebo nedejbože přijdou systémové změny a převratné nastavení hrozí trvale. A včil mudruj, když nemáme vliv na obory, které rozhodují o ekonomickém a vlastně i společenském přežití. Leda bychom se začali chovat revolučně, ale pak čelili reakcím jako Maďaři nebi Rusové.

To, co teď prožíváme, je právě ona systémová změna. Má několik podob, ale protože zasahuje do velkých zájmů (větších, než jsou naše), je předmětem bojů a protikladných interpretací. Třeba deglobalizace je u nás interpretována tak, že přehnanou závislost na cizích zdrojích, zejména na ruské ropě a čínských výrobcích, můžeme vyřešit jen ještě větší závislostí na Spojených státech. Naštěstí souběžnou systémovou změnu představuje decentralizace. Když to řeknu hodně hrubě, centrální ekonomická moc se natolik rozmělňuje, že vládám zůstane jen to, kde je věc téměř ztracená. Třeba přechod od prošlých technologií, oživení upadajících regionů nebo zajištění tepla pro paneláky, které to krátkodobě bez plynu nezvládnou. Obnova suverenity se však bude odehrávat zdola.

Teď už nemá cenu příliš plakat nad ztracenými rafineriemi, když se blížíme jejich horizontu událostí, jak označují astrofyzici okraj černé díry. Fosilní doba skončí pod tlakem války mnohem rychleji, než jsme váhavě předpokládali. Její konec se však bude odehrávat v podstatně větším měřítku také dole, na místní a regionální úrovni. Průmysl už se začal starat sám o sebe. Třeba automobilka Škoda plánuje větrný park u Opavy. Soláry budou na všech střechách, všude. Cirkulární ekonomika nepustí ropu z oběhu, jakmile se jednou objevila v plastu a lze ji pyrolyticky – aspoň část - dostávat zpět. Úvahy o vystupňované urbanizaci dostanou na frak, taková města už nebude možné stavět a zásobovat do nekonečna, a rozhodně jen podstatně dráž než stále soběstačnější venkov.


Chybějící energie ve stavebnictví přinese použití cementu jen na velké a náročné stavby, ale nízké domy se dají stavět i ze sušené hlíny. V jednom takovém domě to teď píšu. Je mu sto let, opravy potřebuje, ale ne ve zdivu. Když jsme tu před dávnými lety budovali vodovod, nebralo konce než se prorazila hliněná stěna, aby se dal protáhnout přívod. Tak je to pevné a houževnaté. Vydrží to jistě další stovku, pokud to udržíme v suchu. Podobně izolační materiály. Na menších stavbách  má polystyrén konkurenci třeba v lisované slámě, s tím se experimentuje už desetiletí. Nebo v lisovaném novinovém papíru, jak to zkoušeli v Rakousku, kde je asi nejpokročilejší výzkum přírodních materiálů.

Systémová změna přináší změnu priorit, přichází doba postkapitalistická. Důležitější než peníze budou znalosti, koordinace a vstřícná pravidla. To bude hlavní úkol vlády. Obce a regiony se stanou častěji podnikatelskými subjekty, jinak se nemohou pustit do výstavby bateriových úložišť nebo větrných parků. Pak se ale nesmí stát, že když něco z roku na rok nevyjde, starostu zavřou. Výnos z místního podnikání musí být využitelný pro místní rozvoj, s čekáním na výnos však musí pomáhat státní a regionální rozvojové banky. Cílem musí být nenahraditelná služba, ne zisky.

Máme holé ruce, ale ty mohou být výhodou, pokud jsou bez staré zátěže. Zátěž ať si vláda nechá. Vláda tam skutečně není od toho, aby si ponechávala jen prebendy a jmenovala všechny kamarády náměstky ministrů. Spíš by se měla rozhlížet, kde všude stojí v cestě systémové změně deglobalizace a decentralizace, jinými slovy, obnovy suverenity. Buď se na té vlně svezeme, nebo nás smete. Nebo to včas smete tu vládu, pokud ještě něco zbylo z naší demokracie.


 Zbyněk Fiala