Svátek má: Michaela

Komentáře

Jiří Weigl

Výkonný ředitel Institutu Václava Klause

O sudu prachu na Blízkém východě



 
Zesilování mezinárodního napětí v poslední době se odráží i v dramatických změnách situace v arabských zemích a sléváním a vzájemným propojováním krizí na Blízkém a Středním východě.

Nečekaná ofenzíva sunnitských milicí radikálního hnutí ISIL (Islámský stát v Iráku a Levantě), v jejichž rukou se ocitla významná část severního a středního Iráku s druhým největším městem Mosulem, alarmovala pozornost světa. Nejasné pozadí jejich nové síly dává tušit, že proces politického a mocenského přeformátování regionu postoupil do další fáze.

Ta první započala tzv. „Arabským jarem“ – řetězcem lavinovitě se šířících revolt proti autoritativním vládcům, převážně věrným a dlouholetým spojencům Západu oddaně celá léta podporujícím jeho válku proti islámskému terorismu. Západ je však hodil přes palubu a tato povstání překvapivě přivítal jako výraz údajného nezadržitelného pohybu světa k liberální prozápadní demokracii a začal spolupracovat s do té doby většinou podzemními islamistickými hnutími, která se stala hlavní silou vítězné opozice.

V zemích, kde se opozici nepodařilo snadno uspět, západní velmoci intervenovaly buď přímo samy vojensky, jako v Libyi, nebo nepřímo prostřednictvím svých dlouhodobých spojenců v ropných monarchiích Arabského poloostrova podporovaly protivládní povstání (Sýrie). Výsledkem toho všeho je politický a ekonomický rozvrat a chaos, který zachvátil celý region. Původní propaganda, že se jedná o spontánní šíření demokracie a lidských práv, rychle vzala za své ve chvíli, kdy se nastupující islamistická radikální hnutí začala projevovat konkrétními politickými činy. Společnosti jednotlivých Arabským jarem zachvácených zemí se začaly ocitat na prahu studené, či dokonce otevřené, horké a krvavé občanské války, jako je tomu v Sýrii.

Egyptské elity se po vítězství Muslimského bratrstva v prezidentských i parlamentních volbách pokoušejí zastavit zhoubný vývoj vojenským převratem a znovuzavedením vojenské diktatury, v Tunisku panuje křehké příměří, zatímco Libye, Jemen a Sýrie se zařadily po bok Iráku a Somálska jako rozpadlé státy, které se mění na konglomeráty navzájem válčících nábožensky rozdělených kmenových entit.

Obzvláště nebezpečný je vývoj v nábožensky a etnicky pestré Sýrii. Syrský konflikt mezi Asadovým režimem a různými sunnitskými hnutími propojuje konflikty vzniklé z Arabského jara se starým blízkovýchodním konfliktem arabsko-izraelským, konfliktem v Iráku a tisíciletou sunnitsko-šíitskou rivalitou v muslimském světě. To do hry vtahuje dění v Libanonu a Izrael na jedné straně a na druhé straně politiku a ambice Íránu, soupeřícího o vliv se Saúdskou Arábií a Tureckem. Tento vývoj přesahuje i do dalších míst konfliktů a napětí – jmenujme především beznadějný Afghánistán, z něhož se vbrzku stáhnou Američané, Pákistán a Střední Asii s možnými dozvuky na Ukrajině a Balkánu, ale i v subsaharské Africe.

To vše jsou však pouze lokální hráči a hrací pole. Nad tím a za tím jsou tak jako vždy konfliktní zájmy a tahy velmocí – USA, EU, Ruska a Číny. Vzniká spletitá a nepřehledná hra, plná krvavých střetů, intrik a mocenských a spojeneckých zvratů.

Zmíněná úspěšná masivní ofenzíva sunnitských radikálů z ISIL – doposud protiasadovských bojovníků v Sýrii – proti USA nastolené šíitské vládě v Iráku je zřejmě příkladem takových překvapivých tahů a změn spojenectví na blízkovýchodní šachovnici. Spekuluje se, že může vytvořit spojence z dosavadních úhlavních nepřátel USA a Íránu, bojujícím společně v Iráku proti sunnitskému extrémismu, ale motivem v pozadí však může být naopak i propojení irácké a syrské krize a zahájení nového kola odporu Západu a jím podporovaných sunitských islamistů proti šíření vlivu Íránu na Blízkém východě atd. Spekulací a možných scénářů je celá řada.

Jedno se však zdá jisté. Arabský svět, Blízký východ i další přilehlé oblasti se ocitají v dlouhodobé a těžko řešitelné krizi. Arabský svět, který před sto lety začal pod evropským vlivem snít sen o své jednotě, je dnes znovu fatálně rozdělen. Jeho geografie bude – zdá se – přepisována nikoliv podle etnických, ale tentokrát podle náboženských kritérií. Vypadá to, že hranice blízkovýchodních států, tak jak je před téměř sto lety vymezila britsko-francouzská Sykes-Picotova dohoda, nemají šanci přežít. Co vše může přinést konfesijní násilné rozdělení Sýrie a Iráku, vznik kurdského státu a otevřená íránsko-saúdská rivalita dnes nelze předvídat. Jedno je však jisté – Blízký východ zůstane sudem prachu a arabsko-izraelský konflikt nebude ten nejvýbušnější.

Jiří Weigl
(Institut Václava Klause)