Svátek má: Mikuláš

Komentáře

Zbyněk Fiala

žurnalista

Peníze a potraviny

Potravinová bezpečnost a suverenita je v časech války životně důležitá. Potřeba změn je nejnaléhavější v Česku, kde jsme loni zaznamenali největší agrární obchodní schodek v historii.

Pondělní bruselské jednání ministrů zemědělství členských zemí Evropské unie se zabývalo důsledky války na Ukrajině a sankcí proti Rusku. Ukrajina nestihne obdělat část polí včas, a překážkou není jen válka, ale také nedostatek a cenová nedostupnost pohonných hmot pro zemědělské mechanismy. Vzniká velice nebezpečná situace, pokud z trhu vypadnou i ruské vývozy obilí. Mimochodem, Rusko se stalo významným exportérem až poté, co jej probudily minulé sankce, které zablokovaly dovoz potravin do Ruska a přinutily zemi zemědělství modernizovat.

I mimo region postižený válečným konfliktem působí vysoké ceny pohonných hmot z ropy a také zemního plynu jako suroviny pro výrobu dusíkatých hnojiv. To pociťujeme i u nás. Ceny potravin rostou už v předstihu, dokonce svižněji než jinde. S únorovými deseti procenty máme třetí nejvyšší inflaci v EU. V eurozóně byla inflace jen 5,9 procenta.

Tady si dovolím malou vsuvku. V Česku inflaci našlehává politika České národní banky, která nastavila základní  úrokovou sazbu o pět procentních bodů výše než ECB. Tvrdí, že její postup proti inflaci je o to razantnější. Takže my bojujeme proti inflaci víc, a máme ji proto vyšší, zatímco ECB se fláká u nuly, a má inflaci poloviční. Kdo tomu rozumí, ať se hlásí na osobním centrální banky, je to dobře placené, ale není to práce pro každého.


Držme se ale hrozící zemědělské a potravinové krize. Debata v zemědělské evropské radě se soustřeďovala na krátkodobé a dlouhodobé cíle. Tím dlouhodobým je model Farm to Fork, čili ekonomika krátkých vzdáleností a vysoké míry zpracování, která oživí venkov a je zároveň vstřícná ke klimatu. Nyní se přidává ještě větší důraz na potravinovou bezpečnost a suverenitu, uživit se, i když se stávající vazby s vnějším světem zpřetrhají. Krátkodobým cílem je pak zabránit rozvratu potravinového trhu v důsledku válečných událostí a brzdit ceny potravin, zejména jejich dopad na ohrožené domácnosti.

EU dovážela polovinu kukuřice z Ukrajiny a třetinu umělých hnojiv z Ruska. Vzniká otázka, jak se bez toho obejít. Financial Times nabízejí nahlédnutí do podkladů pro jednání ministrů. Evropská komise může čelit růstu cen, ale nikoliv tomu, že něčeho nebude dost. Celkový objem evropských dotací pro společnou zemědělskou politiku dosahuje 58 miliard euro ročně, což je třetina celého evropského rozpočtu. To EU umožňuje zachovat postavení čistého exportéra zemědělské produkce. Samotná ČR je na tom však jinak, v loňském roce jsme zaznamenali schodek zahraničního agrárního obchodu ve výši téměř 42 miliard korun. Je to nejvyšší schodek v dosavadní historii a jasný doklad toho, že stávající model nás ohrožuje.

Zmíněný evropský program pro zemědělství původně kladl důraz na ekologizaci, ale stejné postupy usnadní i potravinovou bezpečnost a suverenitu. Ta není možná bez udržitelnosti. Do roku 2030 by měla být čtvrtina orné půdy obdělávána organicky. Průměrné množství minerálních hnojiv se sníží o pětinu a antibiotik na polovinu. Použití pesticidů mělo být po tomto zasedání sníženo do konce desetiletí na polovinu, ale rozhodnutí bylo odloženo.



Na evropské úrovni se přitom odehrává stejný boj jako u nás, velké zemědělské organizace se změnám brání. U nás řada celebrit včetně režiséra Trošky podpořila výzvu Zemědělského svazu, aby vláda upustila od současné evropské strategie směřující k šetrnějšímu zemědělství a soustředila se na co nejpříznivější podmínky pro české velkovýrobce, protože jinak ohrozí potravinovou bezpečnost vlasti.

Celebritám nezazlívám, že se v zemědělství nevyznají, ale výzvy českých velkovýrobců jsou naprosto zcestné. České zemědělství je bohatý žebrák, soustřeďuje se na rostlinnou prvovýrobu a export bez vyšší přidané hodnoty, která je naopak dovážena v potravinách. Tím se vysloveně maří podstatná část domácího potenciálu. Je to dáno hlavně tím, že o potraviny jde až v druhé řadě, cílem českého zemědělství jsou hlavně peníze z  evropských dotací a případného zisku.

Problém vznikl už v časech privatizace někdejších JZD, kdy byly lákadlem obrovské rozdíly v ocenění české půdy a lidské práce ve srovnání se zahraničím.  Přeměna na soudobé podniky se tak odehrála v režii financí, vliv zemědělských odborníků byl potlačen. Výsledkem je, že české velkofarmy, největší v EU, už řadu desetiletí bezohledně ničí ornici, ale protože rostliny z něčeho žít musí, zvyšují se náklady na vnější vstupy jako jsou umělá hnojiva, chemické ošetření a energie pro stále větší stroje.

Čím je půda udusanější těžkými mechanismy, tím více nafty je potřeba na její zpracování. Nafta je však stále dražší a ceny potravin to odrážejí, pokud v řetězcích nerostou ještě rychleji. Nekonečné české lány také musí být intenzivně chemicky hnojeny, ale tam zase pociťujeme růst ceny zemního plynu, který se používá na výrobu dusíkatých hnojiv. Tedy, dusík je ze vzduchu, ale do amoniaku ho dostane až vodík a energie z plynu. Plyn je také stále dražší, navíc hrozí, že ho nebude dost. To už není jen cenový úder, ale hrozící náraz hlavou do zdi. Když nebudou hnojiva, české zemědělství lehne, a co budeme jíst?

České obrovské monokulturní lány jsou také extrémně náchylné na šíření škůdců (stačí si vzpomenout na hraboše) a zejména nemocí a plísní, pro které jsou v takové stejnorodé vegetaci přímo ideální podmínky. Proto se musí hojně a opakovaně chemicky ošetřovat. To je spousta dalších pojezdů po poli, nemluvě o zabíjení života v krajině. V konečném výsledku tak české velké zemědělství sice vypadá jako efektivní a cenově výhodné, ale je to proto, že podstatnou část potenciálních nákladů, onu nápravu škod, které kolem sebe nadělá, prostě neřeší. Přenechává to příštím generacím. Ať si s tím ti spratci nějak poradí.


Těžko tak přijmout tvrzení, že české zemědělství nabídne větší potravinovou bezpečnost, když odvrhne pokusy o šetrnější přístup k půdě, půjde dál bezhlavě do vyšších nákladů, přenechá přidanou hodnotu vzdáleným zpracovatelům, potraviny stejně nevyrobí, a bude zvyšovat tlak na dotace či odškodnění za sucho, které si samo způsobí.

Alternativa nové české strategie je v mnoha ohledech lepší, byť je jen polovičatá, obrovskou agrární lobby nelze obejít. Nová strategie trochu zlepšuje podmínky pro menší zemědělské podniky, kde je větší naděje, že budou mít vlastní dobytek a schopnost hnojit půdu organicky. Zvyšuje šanci, že potraviny se budou více vyrábět v místě, ve vyšší kvalitě a s menšími nároky na dopravu. Neméně důležité je, že na menších polích mohou půdu zpracovávat menší mechanismy, takže za nimi nemusí zůstávat udusaný beton bez schopnosti pojmout vláhu.

Zkrátka, opouštíme model, který může fungovat na nekonečných amerických pláních, kde je tak hluboká půda, že se ji dodnes všude ještě nepodařilo zničit. Ani energetické náklady Američany nezajímají, vždyť jsou největšími světovými vývozci ropy. O rizicích chemické kontaminace nebo genetických manipulacích se tam nemluví, o to se velké společnosti postaraly. Dokonce je tam zakázáno informovat, zda potraviny obsahují nějaké geneticky manipulované zdroje, „aby se nepoškodila tržní soutěž“. Tvářit se, že naši velcí zemědělci jsou „čeští sedláci“ je prostě směšné.

Válka a sankce mohou změnu urychlit, protože slabiny stávajícího uspořádání budeme mít najednou blíže k tělu. Padá úvaha, že nakonec lze všechno někde koupit nebo že peníze jsou až první v řadě. Lepší je být chudý a živý než mrtvý a bohatý.

Zbyněk Fiala