Svátek má: Albert

Komentáře

Zbyněk Fiala

žurnalista

Prší a padla vláda

Ve chvíli, kdy spadly první kapky, bylo po všem. Premiér padl, ale pokus krajně pravicového křídla vládní strany, dostat se k moci přes spor o klimatické změny, neuspěl. V Austrálii.


Pokud hledáme zemi stejně zmučenou suchem, jako je Česko, klidně lze nahlédnout do Austrálie. Tam to má navíc tu výhodu, že jsou o sezónu napřed, takže seno pro zimní krmení dobytka už jim opravdu dochází, zatímco my se tím teprve strašíme. A v těchto chvílích Austrálii stejně jako nás zvlhčují první kapky deště. Velkou oblast na východě ostrovního kontinentu, od Brisbane po Sydney, pokrývají roztrhaná mračna, která přinášejí vláhu. Sotva však stačily doletět k zemi, a padla vláda.

Příčinná souvislost v tom, není, nebo možná je. Nový premiér, kterým se nakonec stal ministr financí Scott Morrison, za hlavní prioritu označil boj se suchem. Odstupující premiér Malcolm Turnbull při svém rozloučení uvedl, že narazil na ideologicky zakopané pozice své národně-liberální koalice, která se prostě nedokázala vyrovnat s představou klimatických změn.

Předtím byl boj se suchem trochu zastíněn bojem o zákon a o moc. Turbull nakonec před týdnem se zákonem ustoupil. Přesněji, pokusil se uspokojit své liberální konzervativce i opoziční labouristy stažením návrhu na zákonné zpřísnění emisních limitů, takže dodržování závazků z Pařížských klimatických dohod zůstane jen na regulaci. Použijí se jen vládní podněty nebo zásahy energetického úřadu a úřadu pro ochranu hospodářské soutěže.

Konzervativci nechtěli zpřísnění vůbec, labouristé se zase báli, že zákon znesnadní jakékoliv změny, až se sami ujmou moci. U labouristů hledal Turnbull podporu také stanovením stropu pro ceny energie, aby odčerpal ze superzisků energetických společností.

Desítka poslanců konzervativního křídla vládních liberálů, vedená Peterem Duttonem, si nicméně vynutila dvojí hlasování o vedení vlády v přesvědčení, že teď jsou na řadě oni. Turbull umíral jako chlap, který střílí, i když klečí. Podařilo se mu protáhnout vyjednávání, aby stihl vytvořit podporu pro vhodnějšího nástupce. Nakonec uspěl, když došlo ve čtvrtek na konečné hlasování, Dutton odešel poražen se 40 hlasy, zatímco Morrison jich dostal 45. Stal se pátým australským premiérem během pěti let, z toho čtyři se vystřídali metodou „domácí zabíjačky“.

Jádrem sporu byla Turnbullova politika Národních energetických garancí (NEG), která slibovala snížení emisí skleníkových plynů o 26 procent, brzdu rostoucím cenám energie a jistotu energetickým společnostem, aby mohly podnikat modernizační investice. Hlavním nástrojem byly závazky energetických společností jak v oblasti spolehlivosti dodávek na energetickou burzu, tak při snižování emisí. Zní to celkem bohumile, kdyby zároveň nebyl zrušen zákon předchozí labouristické vlády, který nastavoval pravidla pro obchodování s emisemi. Vnášel tak tržní podnět, který měl dlouhodobě znevýhodňovat fosilní a zvýhodňovat alternativní zdroje.


Teď se tedy o to poperou znovu, ale situace se může docela zradikalizovat. Austrálie prožívá nejhorší sucho v historii. Farmáři jsou zoufalí, pomoc prakticky nikde. Jedno z prvních prohlášení na tiskovce nového premiéra proto obsahovalo opatrné ujištění, že o žádných mimořádných volbách zatím neuvažuje.

V této souvislosti si dovolím dvě poznámky. Procestoval jsem extrémní Austrálii poměrně důkladně a viděl jsem, jak snadno je člověk ztracen, když ztratí respekt k přírodě. Zažil jsem strach z utonutí v prázdném korytě nejstarší řeky světa Finke. Točili jsme žulou vydlážděné dno pod vysokými ostrými břehy, kde jsem marně hledal únikové cesty. Hrozbu přinášely temné mraky, které se nám nečekaně přihnaly nad hlavu. Kdyby spustily, voda se nemá kam vsáknout a během okamžiku nás smete přívalová vlna.

Nakonec jsme se stihli vrátit do Alice Springs dřív, než noční liják dokonal své dílo. Třeba řeka Todd tam zaburácela poprvé za pár generací. Užaslé diváky poprvé přitáhlo k břehům něco jiného než tradiční závody vodáků „za každých podmínek“, tedy s lodí na rameni. Když jsem pak vylezl na červenou skálu Uluru (nedělejte to, je to zakázané), spatřil jsem něco nevídaného. Pouštní kraj od obzoru k obzoru byl plný svěží zeleně.

To bylo v minulém tisíciletí. Klima je tedy rozhozené delší čas. O rok dřív tam přitom bylo všechno suché a vyprahlé, jak má být. Až na rozptýlené stromy, které si kořeny sáhnou až k hladině podzemní vody 16 metrů hluboko. Nebo kruhová drnoviště trávy, která stále nacházela dost živin. Potkali jsme Austrálce, který nás poučil, jak se v takovém terénu napást a žít v hojnosti a klidu. Musíte prostě vědět, co do téhle přírody patří, a jak to využít. Podobně je to i v knize Roberta Hughse The Fatal Shore (Collins Havrill, London 1987), kde popisuje počátky osídlení Austrálie Brity. Lodě přivážely trestance, a když nepřivezly i dost zásob, lidé umírali hlady. „Jak je to možné?“, divili se Austrálci, kteří to pozorovali ukryti v křoví. „Nám je tu dobře.“

Navštívili jsme i zemědělské oblasti, které vyrůstaly kolem přehrad. Přehrada je báječná věc, dokud je v ní voda. K zavlažování se prodává, to dá rozum. Vydělají všichni. Ale jen chvilku. Větší dostupnost vody vyvolala větší spotřebu. Větší spotřeba rychleji vyčerpala zdroje. Kolem vypitých přehrad se obnovovala poušť pokrytá kostrami uhynulého dobytka. Kostry farmářů jsme neviděli, ti si házeli mašli ve stodole.

Austrálie je samozřejmě hlavou dolů. Nám se tohle nemůže stát.


Zbyněk Fiala