Svátek má: Filip

Komentáře

Zbyněk Fiala

žurnalista

Rusko, USA a Ukrajina

Pokud jde o Ukrajinu a roli NATO, americký strategický analytik George Friedman upozorňuje, že model NATO se změnil v model EU...

... a model EU se změnil v model, jehož mottem je mír a prosperita. Američané však mohou zkusit NATO rozložit a využít několika zemí na východním křídle, zejména Polska.

Telefonický rozhovor mezi a americkým prezidentem Joe Bidenem a jeho ruským protějškem Vladimírem Putinem, který prý proběhl ve čtvrtek 30. prosince večer na Putinovu žádost, měl přispět k přípravám zásadního jednání obou státníků. To už je sjednáno na 10. ledna a má na ně navázat Bidenovo jednání s evropskými spojenci a v NATO. Čtvrteční rozhovor možná trochu zchladil horké hlavy očekávající bezprostřední vypuknutí války na Ukrajině, ale moc jsme se toho nedozvěděli. Snad jen, že konverzace měla věcný charakter. Charakteristický je ostře nepřátelský tón zpravodajství New York Times, podle kterého Putin „se ještě nerozhodl, zda nařídí invazi“ na Ukrajinu.

Z ruské strany byla zaznamenána slova Putinova zahraničně politického poradce Jurije Ušakova, že ruský prezident si od připravovaného jednání slibuje „právně formulované garance bezpečnosti“ pro Rusko. Podle stejného zdroje, smyslem rozhovoru bylo vytvořit pro toto jednání „pozitivní pozadí“, byť žádných kompromisů zatím nebylo dosaženo.

Skvělou analýzu „situace na hřišti“ Ruska, Spojených států a Ukrajiny zveřejnil ještě před čtvrtečním telefonátem vynikající americký geopolitický stratég George Friedman. Soudí, že Spojeným státům další malá prohraná válka nic neudělá, ale převažující evropský názor je proti válce – s výjimkou několika divochů na východním křídle, zejména Polska. Zajímavá je charakteristika celkové situace, která platila i za studené války: USA nesmí dovolit propojení Evropy s Ruskem, protože by vznikla supervelmoc, která by mohla  ohrožovat zájmy Spojených států v Atlantiku.



Dovolím si tlumočit Friedmanovy myšlenky podrobněji:

Friedman připomíná ruskou potřebu oddělit se od potenciálně nepřátelského území nějakou nárazníkovou zónou. Nárazník nemusí být nutně součástí Ruské federace, jen musí být jisté, že není nepřátelský nebo není okupován nepřátelskou silou. Ukrajina je tou nejdůležitější nárazníkovou zónou, které se Rusko nemůže vzdát.

V současné situaci, kterou charakterizuje rozmístění rozsáhlých vojenských jednotek na západě Ruska, může vznikat dojem, že ruská vojenská síla může Ukrajinu rychle obsadit, avšak něco takového nelze udělat rychle, konstatuje Friedman. Na druhou stranu, z vojenského hlediska jde o situaci, která je obtížná i pro Spojené státy. Nemají tam žádné významné síly a každý pokus o jejich přisunutí může vést k dlouhé a potenciálně bezvýsledné válce.


Když odhlédneme od omezeného vojenského uvažování, model NATO se změnil v model EU a model EU se změnil v model, jehož mottem je mír a prosperita. Nějaké rychlé rozvinutí sil s malými ztrátami je možné, ale druh boje, který Rusko nabízí, není v zájmu modelu EU, s výjimkou několika zemí, zejména Polska. Rusové počítají s tím, že Spojené státy nezasáhnou, a pokud ano, budou muset Evropany rozdělit. NATO to bude řídit a plánovat z Bruselu, ale kolektivní akce bude omezena extrémní opatrností.

Američané nemají žádný krátkodobý zájem intervenovat na Ukrajině, zejména pouštět se do další ztracené války na velkou vzdálenost a s pochybnými spojenci. Jenže vidí dlouhodobé nebezpečí. Je stejné jako za studené války, kdy americkou strategií bylo nedovolit Rusku, aby se stalo v Evropě hegemonem. Taková hegemonie by posílila ruské zdroje a umožnila přístup k evropské technologii a výrobě, která by vedla ke vzniku nové supervelmoci schopné čelit Spojeným státům v Atlantiku. To je tedy dlouhodobé riziko, a dlouhodobá rizika musí být zvládána rychle a levně, popisuje americkou motivaci Friedman.

Když se v této souvislosti jednalo o sovětskou hrozbu, byla blokována relativně levně. Tím se to stalo pro Západ politicky přijatelné, zejména když se to obalilo antisovětskou ideologií a principy liberální demokracie. Současná situace na Ukrajině tuto dlouhodobou hrozbu obnovuje, rozvíjí úvahu Friedman.

Rusové považují Američany za nepředvídatelně bezohledné. Nedá se odhadnout, kdy USA něco podniknou. Zkušenost ze studené války ukázala, že USA jsou schopny rozvinout velké síly. Rusko potřebuje omezit americkou přítomnost na Ukrajině, aniž by riskovalo dramatickou odpověď. Musí však předvést svoji sílu jen v rozsahu, který přiměje druhou stranu k jednání, ale nevyvolá silovou reakci. Američané jsou na tom před jednáním stejně, takže jde o velice delikátní situaci, soudí Friedman.


Slabinou ruské strategie je podle Friedmana samo množství nasazených sil, které mají obrovské provozní náklady. Americká obrněná divize spotřebuje 600 tisíc galonů (přes dva miliony litrů) pohonných hmot denně, a na západě Ruska je přitom nasazeno mnoho divizí. Znamená to nekonečný proud zásobovacích vozidel. To je přinejmenším komplikované a přinejhorším zranitelné. Možná ne leteckými útoky, tady Američané vědí o síle ruské protivzdušné obrany, ale například nálety křídlatých střel. Rusové mohou nějaké sestřelit, ale škodám se nevyhnou.

Války bývají charakterizovány zranitelností, na kterou jsme přišli v nejnevhodnější chvíli. Cena, kterou by Rusko zaplatilo v případě neúspěšné invaze, by byla značná jak v oblasti domácí politiky, tak mezinárodní důvěryhodnosti, zatímco cena případné porážky USA by byla menší. Důvěryhodnost Spojených států by byla ohrožena, ale nikoliv jejich výsadní geopolitické postavení.  Takže Rusko přistupuje k jednáním s vědomím, že si nemůže dovolit porážku, ale není si jisto ani vítězstvím. Největší hodnotu tak bude mít už to, že si sedne s Američany jako rovný s rovným a celý svět to uvidí. To bude mít své důsledky. Evropané to nejméně posté prohlásí za konec americké moci, ale dějiny půjdou dál, uzavírá velký strategický mág George Friedman.

Zbyněk Fiala