Svátek má: Lýdie

Politika

Velikost textu:

Jaroslav Bašta: Bohulibý skutek vždycky musí někdo zaplatit

Jaroslav Bašta: Bohulibý skutek vždycky musí někdo zaplatit

Letos, kdy oslavíme zanedlouho sté výročí vzniku nezávislého Československa, vzpomínáme na jednu z nejtragičtějších kapitol moderní české historie, osmdesáté výročí mnichovské schůzky čtyř představitelů tehdejších evropských velmocí – Francie, Velké Británie, Itálie a Německa.

Jaroslav Bašta
3. října 2018 - 07:20

Jak oni sami tehdy deklarovali, sešli se proto, aby jednali o míru pro celou příští generaci. A libovali si, jak nízkou cenu za tak bohulibý skutek musí zaplatit – Československo odstoupí svá pohraniční území Německu, píše Jaroslav Bašta.

Oficiálně se ten dokument nazýval Mnichovská dohoda, u nás v Čechách ho známe spíše jako Mnichovský diktát či Mnichovskou zradu. Prezident Beneš a československá vláda společnému nátlaku nepřátel a svých spojenců podlehli, takže více než milion československých vojáků připravených zemřít v boji za svou republiku nakonec nebojoval, odevzdal pohraniční opevnění a stáhl se do vnitrozemí.

Druhá světová válka tak vypukla o necelý rok později a trvala šest let. Na jejím konci jsme se sice ocitli v táboře vítězů společně s Francií a Velkou Británií, Mnichovská dohoda byla označena za neplatnou od samého počátku, ale pachuť zrady zůstala. Také kvůli našim zavražděným spoluobčanům. Málo se ví o tom, že procento padlých důstojníků československé armády, která v roce 1938 nebojovala, bylo vyšší než třeba u Poláků, kteří měli největší ztráty. Ti naši zahynuli na popravištích či koncentračních táborech za účast v odboji. Také proto Mnichov znamenal takové národní trauma.


Po roce 1945 jsme z toho v rámci možností vyvodili několik závěrů. Odsunem českých Němců, kteří si říkali sudetští, jsme odstranili hlavní příčinu krize roku 1938. Také jsme si našli nové spojence, což se v roce 1968 ukázalo jako velmi nešťastný počin. Nejhorší však bylo, že jsme zcela nezměnili svou politickou reprezentaci, která nás k tomu Mnichovu dovedla. Týká se to především prezidenta Edvarda Beneše, který své spoluobčany téměř dvacet let ubezpečoval, jak je bezpečnost Československa zajištěna spojeneckými závazky. Mnichov ukázal jejich skutečnou hodnotu, protože naše odhodlání bránit svou vlast bylo nejen Adolfem Hitlerem, ale také našimi spojenci chápáno jako drzý akt agrese a ohrožení míru v Evropě.

Vidím až nápadné analogie s naší dnešní situací, kdy jsme stále ubezpečováni, že naši bezpečnost garantuje článek 5 Severoatlantické smlouvy, který v podstatě nikoho k ničemu příliš nezavazuje. Před více než osmdesáti lety jsme měli mohutnou moderní armádu odhodlanou bránit svou vlast. Dnes máme expediční sbor, který oficiálně bojuje za zájmy našich spojenců z NATO, ale občas v rámci aliančních operací chrání uranové doly v Mali, či měděné v Afganistánu, které patří Číně. Kdyby nám hrozilo něco doma, dopadlo by to stejně jako v roce 1938, jen by se ta armáda nemusela odnikud stahovat, protože obrana České republiky mezi její úkoly nepatří.

To je nejspíš ten hlavní důvod, proč se oficiálně osmdesáté výročí Mnichovské zrady příliš nepřipomíná. Stejně jako se ještě hlubším mlčením přejde 80. výročí německé okupace 15. března příštího roku. Tradice kapitulantství a kolaborace s nepřítelem se naše politická reprezentace a média nezbavila ani po osmi desetiletích.

(rp,prvnizpravycz,foto:arch.)