Svátek má: Miloslav

Politika

Velikost textu:

Oskar Krejčí: Svatá štvanice na ruské strašidlo

Oskar Krejčí: Svatá štvanice na ruské strašidlo

Když se naše strany a vláda tak bojí ruské placené propagandy, pak se nabízí snadné řešení: po vzoru USA a Ruska přijmout zákon, který nařizuje registraci „zahraničních agentů“, říká pro Prvnizpravy.cz politolog Oskar Krejčí.

Oskar Krejčí, profesor a politolog
6.únor 2017 - 20:01

PZ: Začnu rovnou první zásadní zprávou o zahraniční politice Donalda Trumpa – v Radě bezpečnosti OSN Spojené státy odsoudily to, co nová velvyslankyně nazvala „ruskou agresí“ a přislíbila zachovat sankce po dobu „okupace Krymu“, tedy na věčné časy a nikdy jinak. Nezdá se vám, že se ukrajinskému prezidentovi Petro Porošenkovi, a případně i německé kancléřce, jeho záměr zatlačit Washington do původních „obamovských“ pozic zdařil?

Máte pravdu, vše nápadně připomíná staré hry se zabíjením nevinných lidí na východě Ukrajiny. Nezapomínejte ale, že nový prezident USA je pod historicky nebývalým domácím tlakem. Na ulici se bouří především mladá levice, v Kongresu vedou dál drsnou předvolební kampaň zástupci demokratické strany a s nimi ruku v ruce útočí mainstreamová média. Podívejte se na CNN – to je 24 hodin denně antitrumpovských sloganů a komentářů. A tak podle nejnovějšího průzkumu agentury Gallup 45 % dotázaných Američanů s Trumpovou politikou souhlasí, 47 % je proti.

Před několika dny propagandu okořenila redaktora CNN, když z Prahy varovala, že Rusko tlačí na Česko. Odhodlaní bojovníci z Úřadu vlády a oddělní na kontrolu pravdomluvnosti z Ministerstva vnitra v její reportáži vysvětlovali, jak se Moskva snaží rozložit Evropskou unii a NATO, jak posílá peníze na zlovolnou propagandu. Dokonce se na obrazovce mihly příklady internetových stránek těch zlých – aniž se redaktorka obtěžovala postavit si otázku, jestli je pravda, co oni úředníci tvrdí, či se zeptala provozovatelů nebo spolupracovníků zmíněných internetových stránek, proč jsou tací, jací jsou.        

PZ: Někdo by mohl říct, že nebezpečné tahy ruky Moskvy v Česku zlehčujete.

Když se naše strany a vláda tak bojí ruské placené propagandy, pak se nabízí snadné řešení: po vzoru USA a Ruska přijmout zákon, který nařizuje registraci „zahraničních agentů“, tedy těch institucí, které na svoji politickou aktivitu dostávají peníze ze zahraničí. Nechť je u nás zavedeno totéž – a pak se uvidí kdo, odkud a kolik peněz na svoji bohulibou či ďáblulibou činnost dostává.

Oskar Krejčí: Promarněné šance Ruska a Západu

PZ: Teď to vypadá, že to vše berete osobně. 

Ale kdež! Mně mnohem více záleží na kritickém názoru jednoho slovenského konzervativního socialisty než na stanovisku celého hejna pražských úředníků-propagandistů. Prostě předvolební Evropou obchází strašidlo, strašidlo Východu – a ke svaté štvanici na toto strašidlo se spojily všechny mocnosti staré Evropy…

PZ: Dobře, ale vraťme se zpět k Trumpovu zpomalení změn. Nezdá se vám, že mnohé svým zmíněným postojem k Rusku na zasedání Rady bezpečnosti překvapil? 

Překvapil jen ty, kdo si dělali iluze. Kdo věřili protitrumpovské propagandě. Trump není proruský, ale proamerický. Myšleno pro-USA v jeho vlastním pojetí. Říkal to snad tisíckrát, jenže jen málokdo poslouchal. Dokonce bych řekl, že zásadní odlišnost Trumpa a Obamy není v ideologii, ale v tom, že Trump na rozdíl od svého předchůdce dělá to, co sliboval. Alespoň zatím. Téma „Rusko“ u něho bylo a zůstává podřízeno jinak boji s takzvaným islámským státem, jednak ekonomickému konfliktu s Čínou.

PZ: Minulý víkend začal podle východního kalendáře rok ohnivého Kohouta. Chaotické horoskopy jako obvykle slibují zcela protikladné události. Bude díky nové politice USA tento rok pro Čínu problematický?

Pravděpodobně bude obtížnější. Základní výkyv je ale dlouhodobý a nezmění se: relativní ekonomická moc USA se zmenšuje, zatímco ta čínská roste. Na globalizaci pojaté jako volná podnikatelská soutěž nutně vydělává nejvíc ten, kdo je nejsilnější. Proto Trumpova Amerika uvažuje o ekonomickém protekcionalismu. Mimochodem, děje se tak řadu let poté, kdy se Západ uzavírá do sebe informačně. A čínský prezident Si Ťin-pching ve švýcarském Davosu se na začátku Světového ekonomického fóra přimlouval za „inkluzivní globalizaci“.  

PZ: Slovo „inkluzivní“, právě tak jako „multikulturní“, se dnes u mnoha lidí v USA a Evropě netěší zrovna velké oblibě.

Jasně, ale v čínském podání jde o něco jiného, než je bez diskusí vynucovaná inkluze ve školství či absurdní bezbřehé otvírání se migraci. V podání prezidenta Si je „inkluzivní globalizace“ variací na jeho starší téma o hře, v níž vyhrávají všichni účastníci. Což je samozřejmě více cíl než realita. Zároveň Si v duchu čínské obrazové metafory přirovnává světovou ekonomiku k oceánu, v němž se Čína naučila plavat. „Máloco tak přesně vyjadřuje to, že Čína svým zapojením do globalizace nechtěla měnit svět či mu vnucovat svůj model, ale chtěla se stát (jak s oblibou říkají Američané) Winner of the same old game – Vítězem staré známé hry,“ komentovala tuto vizi ekonomka Ilona Švihlíková na serveru !Argument.

PZ: V posledních dnech jsem ale například na vlnách Českého rozhlasu slyšel řadu velmi ostrých slov z úst jedné naší eurodiplomatky na adresu podnikání Číny v Africe. Slova o nekvalitní práci, korupci, vykořisťování. Myslíte, že to není pravda?

Předně – když se diplomaté zastupující zájmy bývalých koloniálních mocností představují jako vzor ctnosti, je to směšné i smutné zároveň. Ale zpět k samotné Číně. Že se negativní jednotlivosti vyskytují, pokládám za vysoce pravděpodobné. Vede k tomu prostá úvaha: s příchodem prezidenta Si začala v Číně kampaň za nápravu stylu práce, během které bylo potrestáno za korupci velké množství činitelů nejrůznějšího ranku. I my jsme spolu několikrát mluvili o čínském úsilí zvýšit disciplínu a úctu k vládě zákona. Jestliže korupce pronikala do vnitrostátního podnikání, jistě se vyskytla i v podnikání do zahraničí. Korupce je virus, který asi nelze vyhubit – podstatné je vědět o něm a nesmlouvavě s ním bojovat.

PZ: Řekl jste „negativní jednotlivosti“. Hádám, že proti nim chcete postavit „pozitivní obecnosti“…

Abych necitoval jen prezidenta Si…, i když bych chtěl ještě z jeho švýcarského projevu vyzvednout, že se čínský prezident vyslovil za zákaz nukleárních zbraní a za jejich úplnou likvidaci. To je téma, které Spojené státy na chvilku uchopily, ale už opustily. 

A ještě jednou – prezident Si připomněl, že Čína od roku 1950 do loňského roku vydala na rozvojovou pomoc do zahraničí 58,4 miliard dolarů. Jak uvádí bílá kniha „Právo na rozvoj: čínská filosofie, praxe a příspěvek“ z prosince loňského roku, tato pomoc směřovala do 166 zemí. Nejrůznějšími vzdělávacími kurzy prošlo v Číně 12 milionů lidí z rozvojových zemí. Naopak více než 600 tisíc čínských specialistů bylo vysláno do zahraničí; přibližně 700 z nich během své mise zahynulo. To udělala Čína, která je stále rozvojovou zemí.

PZ: Někdy to vypadá, že Čína zdůrazňuje svůj rozvojový status, když se jí to hodí, jindy se ale chová jako mocnost. 

Je obojí. V předvečer Svátku jara, tedy nástupu roku ohnivého Kohouta, navštívil prezident Si jednu vesnici v provincii Che-pej, která je pouhých 200 kilometrů na sever od Pekingu. Je to velmi chudý kraj, kde jedna osmina obyvatel stále žije za méně než jeden dolar na den. Dal tím jasně najevo, na koho se nesmí během svátečních dnů zapomínat. Čína si dala za cíl do roku 2020, tedy ke stému výročí založení komunistické strany, být ve všech směrech „mírně rozvinutou společností“, což vyžaduje postarat se především o ty, koho dosud modernizace opomíjela. Podle dostupných údajů se v Číně v loňském roce podařilo osvobodit okolo 45 milionů lidí z kleští chudoby.  

PZ: Řekl jste „obojí“ – je tedy Čína i velmocí? 

Naučila se plavat v oceánu globální ekonomiky. A nejen to. Je stále víc vidět. Porovnejte si, jak se na Západě připomínal čínský nový rok před jednou dekádou a jak letos. Sama se též snaží – čínské televizní vysílání do zahraničí se počátkem tohoto roku změnilo na síť, vznikla China Global Television Network, CGTN. Tato síť kromě jednoho kanálu pro vysílání dokumentů také zprostředkovává aktuální čínský pohled na svět v angličtině, arabštině, španělštině, francouzštině a ruštině. Dostupná je i velmi kvalitní mobilní aplikace CGTN. Čína ale také začíná mít problémy, které nepřející Číně rádi využijí…

PZ: Co máte na mysli? 

I když se Čína snaží o rovnoprávné vztahy, vedle ní začíná být každý malý. Je obtížné hledat symetrii. A bude to stále pracnější. Peking bude muset stále více pozornosti věnovat tomu, aby Čína nebyla vnímána jako tradiční imperiální mocnost.

PZ: A není taková? Nebo jinak, když ještě více zesílí, nestane se tradiční imperiální mocností?

Tak tohle by se dalo nazvat „otázkou 21. století“. Společenské vědy nabízejí dvojí odpověď. Tou první je studium současného poměru sil a doktrinálního myšlení, tou druhou je studium tradice. To druhé je méně obvyklé, ale nesmírně zajímavé. Podotázkou ovšem je, jaké tradice? Evropská či Západní tradice říká, že růst síly bývá zákonitě využit k expanzi. Čínská tradice ale říká, že i v dobách největší relativní moci na světě, třeba v 15. století, výpravy do světa směřovaly za obchodem a za poznáním – nebyly kolonizací. Podle konfuciánců, když si to zjednodušíme, jsou války nevyhnutelné zlo, ale válčit se smí jen ze tří důvodů: při obraně, proti povstalcům a za sjednocení země. V čínské tradici není římské či osmanské pojetí expanze či impéria.
   
PZ: To jste ale zaběhl daleko v čase! Nezdá se vám, že se zahraniční politika Číny v posledních desetiletích dramaticky změnila?

Určitě ano. Přitom téměř vůbec není studována v kontextu, přestože už od Konfucia víme, když to řeknu současným slovníkem, že chování závisí na pozici v systému.

PZ: To jste sice řekl současným slovníkem, ale ne zrovna srozumitelně.

Zjednoduším to a navážu odpověď na ropu. V roce 1960 dosáhla Čína soběstačnosti v těžbě ropy. Nastalo období, kdy se nejvíce zdůrazňovalo spoléhání na vlastní síly. V roce 1963 premiér Čou En-laj poprvé přišel s ideou čtyř modernizací společnosti, a to v zemědělství, průmyslu, v obraně a vědě. O tři roky později tu ale byla takzvaná kulturní revoluce. Když v roce 1972 přijížděl do Číny americký prezident Richard Nixon, sebevědomá Čína už byla čistým exportérem ropy. Čou pak po třech letech zopakoval svoji vizi čtyř modernizací, aby za další tři roky se svou verzí čtyř modernizací a otvírání se světu přišel Teng Siao-pching. Byl natolik úspěšný, že se v polovině 90. let Čína stala čistým dovozcem ropy. Dnes importuje 60 % své spotřeby a podle některých odhadů by to v roce 2030 mělo být 75 %.  

PZ: Nejsem si jistý, že rozumím tomu, co chcete říct. Podle vás se stala Čína zemí závislou na globalizaci?

Globalizaci nelze uniknout, je jen otázka, jaké její pojetí bude převládat. Každá výše zmíněná etapa ekonomického rozvoje si vynucovala vlastní typ zahraniční politiky. Když se vaše prosperita a růst stanou neoddělitelné od zahraničního obchodu, můžete mít aktivní zahraniční politiku. Ať se vám to líbí, nebo ne, musíte občas razantně říct, tak jako to zaznělo v čínských novinách, že rok 1999 není rokem 1899. Na vysvětlenou – v roce 1999 Američané vybombardovali čínské velvyslanectví v Jugoslávii, roku 1899 ve Washingtonu zformulovaly takzvanou politiku otevřených dveří, která vyvrcholila vojenskou „humanitární intervencí“ do Číny. Dnes musí Peking umět zformulovat vlastní stanovisko k otázce Jihočínského moře. Ale také říct a ukázat, že ekonomická bezpečnost nepotřebuje imperiální politiku. Že mnohem více se dá dosáhnout vzájemně výhodnou spoluprací, či chcete-li novou inkluzivní globalizací.

(Jiří Kouda, prvnizpravy.cz, foto: arch.)