Svátek má: Viola

Politika

Velikost textu:

Vladimír Čermák: Stará věrchuška v nepodařeném slovníku

Vladimír Čermák: Stará věrchuška  v nepodařeném slovníku

<< SERIÁL - LISTOPAD 89  (2) >> Předpokládal jsem, že začnu psát  nejdříve  o  disentu.  Tedy o jedné z těch  struktur,   které před  30 lety vstoupily do obecného povědomí jako údajně určující síla tehdejšího dění, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Vladimír Čermák.

Vladimír Čermák
9. března 2019 - 07:20

Při přípravě druhého vydání publikace vydané (vyšla před sedmi lety. Tehdy pod názvem „Operace Listopad 1989“) jsem ostatně přemýšlel – stejně jako jiní interpreti této minulosti - o aktivitách disentu jako o jednom z klíčů k porozumění tomu, co se tehdy dělo. Dokonce jako o klíčovém klíči. Byl to ale omyl.

Český disent, ať už Disent s velkým D, jenž se týkal odhadem stěží  o něco víc než 50 osob, které vstoupily  do hry o moc na něco takového neměl. Začal být viděn a vnímán až na přelomu listopadu a prosince 1989. Tedy dva týdny po událostech na Národní třídě. Lze sice k němu sice přiřadit i několik set příslušníků jejich rodinných klanů a řadu osob řízených z StB, ale v reálu to byl jen jakýsi škraloup na množině bezpartijní většiny v české společnosti odmítajících aktivně spolupracovat s tehdejším režimem.

Ani Disent, ani onen rozsáhlý, ale v jádru anonymní (protože pasivní) disent, nepatřily k hlavním silám, které stály za listopadovými událostmi. Listopad 1989 totiž nebyla ani revoluce (sametová či nesametová), ale ani nějaký převrat ve státě. Byla to jen součást jedné větší geopolitické události, kterou urychlil tehdy již předpřipravený převrat v KSČ. Jména jeho organizátorů sice zůstávají dodnes utajená, ale není těžké si domyslet, kdo všechno ve Straně měl zájem na odstranění tehdejšího, už zjevně neschopného, zestárlého vedení KSČ a komu to ve finále prospělo. K tomu stačí použít starší osvědčený princip „cui bono“   umožňující spolehlivě identifikovat ty, kteří tenkrát usilovali právě o ten převrat ve straně. Tedy všichni ti, kteří se chtěli zbavit těch, kteří překáželi už i jim, náležejícím v té době většinou jen k druhé garnituře mocných (většinou jako kádrových rezerv, snad s výjimkou takových prominentů jako byl Štěpán či Adamec).

Privilegia, které měli, jim už nestačila. Chtěli jen využít nepřízně, které tehdejší zdejší elita moci požívala v Kremlu. Brzy ale (po akci na Národní třídě) zjistili, že na tuto změnu sami se svými silami nestačí. Museli pak přizvat na pomoc opozici známou jako Disent, ochotnou s nimi jednat a šábnout se o zisky z držby moci. Jen díky tomu se z některých z nich mohli v příštích třiceti letech stát oligarchové či noví ministři, premiéři a jiní prominenti. I z tohotovelmi stručného úvodu je snad zřejmé, že seriál chystaných  komentářů k velkému výročí  by měl  začínat vývojem v tehdejší KSČ, jejíž část se na  dění kolem Listopadu významně podílela. Tedy i příčinami převratu ve vedení strany, o který tehdy šlo.    

Výhodou je, že mezitím vyšla v ÚSTR ČR (ve spolupráci s Academií)  dvoudílná kniha pod názvem „Biografický slovník vedoucích funkcionářů KSČ (1921-1989)“. Došlo k tomu po delší odmlce, kde se v tomto, zjevně už krachujícím ústavu delší dobu nic nepublikovalo. Celková produkce tohoto poměrně velkého pracoviště (pracuje v něm několik set „badatelů“, archivářů i jiných odborníků v čele se specialistou na  domácí šlechtu dr. Hazdrou a s jeho francouzskou poradkyní M. Blaive). 

Zhruba před měsícem tak mohla být konečně uspořádána velká sláva za účasti médií i části ze 48  spoluautorů a  24 recenzentů pod vedením dvou editorů (P. Aneva a M. Bílého). Někteří z nich evidentně  postrádali hlubší znalosti o době, v níž bolševičtí pominenti působili, což se nemohlo neprojevit na kvalitě knihy, jejíž „výroba“ trvala neuvěřitelně dlouho  (v r. 2012 už např. skončili dva předešlí editoři). To se nemohlo neprojevit na celkových nákladech, uvážíme-li autorské honoráře či mzdy editorů apod. Kromě finančního aspektu je na vzniku slovníku pozoruhodná i jiná záležitost. Je známo, že nejzajímavější informace v podobných knihách nenajdete v jejich obsahu, tedy v tom, co je tam napsáno, ale v tom, co tam chybí. Tedy to, co tam mělo být a není, což souvisí s tzv. bílými místy historie a s různými, v knize hojně použitými tabu.  Slovník jich obsahuje  až příliš mnoho. I laikům  je  dobře známo, že ukončit přehled funkcionářů  KSČ rokem 1989 je nesmysl. KSČ jako strana trvala do 7. 4. 1992.



Mezi několika desítkami funkcionářů, kteří se do jejího čela dostali až po 17.listopadu (což by neměla být pro ÚSTR žádná významná hranice), byla „vynechána“ řada pozoruhodných jmen ( třeba  B.  Benda, M. Válek či P. Weiss) těch, jejichž činnost byla přinejmenším pro nejnovější historii KSČ stejně či více významná než byla činnost jejích zakladatelů z května 1921. Tvrzení editorů, že „…výzkum po tomto datu naráží na značný problém v podobě absence pramenů s potřebnou výpovědní  hodnotou…“ (str. 14, 1. díl) je nesmysl, který snad ani nemohli myslet vážně. Možná, že skutečnou příčinou těchto vynechávek, je nejspíše ale něco jiného.

Je známým faktem, že ÚSTR ČR (podobně jako ÚDV AV ČR či ÚDVZK MV ČR) měl ve svých zakládacích listinách (od zřizovatele, kterým byl a je pro tento ústav Senát), nařízeno zabývat se nedávnou minulostí jen odsud potud. Konkrétně od Mnichova 1938 do konce roku 1989. To, co se stalo potom, jako by nebylo. Lze si snadno domyslet proč  to tak bylo použito. Dokonce  - možná ale právě proto - u  těch, kteří byli v politbyru a v sekretariátech ÚV KSČ ještě na konci roku 1989 a během následné transformace do KSČM!



Stávající elita vliv neměla a ani dnes nemá zájem na tom, aby se veřejnost dozvěděla prostřednictvím osobních kurikulí, co se dělo poté. A také proč. Prizma dalšího vývoje v letech 1990-2019 by totiž  UMOŽŇOVALO LEPŠÍ POROZUMĚNÍ i tomu, co se dělo v Listopadu, před ním i po něm. Proto nelze  akceptovat fakt, že ze slovníku byly fakticky vycenzurovány (resp. vygumovány) osoby, které v KSČ hrály významné role i po 17. 11. 1989.

Na druhé straně to, že ÚSTR chtěl vyhovět svým dozorujícím orgánům i těm ze Senátu i odjinud ve věci dodržování tohoto podivného zákazu, vzniká otázka, proč si dovolil rozšířit naopak své aktivity do jiného období. Tedy proč se slovník zabývá i funkcionáři KSČ z doby první republiky? Notabene pokud zákaz zabývat se obdobím  těsně po 17.11.1989 byl respektován. Tuto neúplnost lze z odborného hlediska navíc považovat za  katastrofu,  která přesahuje svým významem všechny ty nedodělávky u jednotlivých hesel (a že jich je!). Také dokumentuje fakt, že celý projekt tohoto slovníku byl odfláknutý, a že v podobě, v jaké se dnes nachází, zůstává  jen dokumentem toho jak je ÚSTR ČR jako organizace  nezpůsobilá  a jinak nevhodná k tomu, aby prováděla nezávislý výzkum v této oblasti.  

Katastrofální jsou i úvodní části, které měly poskytnout čtenářům možnost jakési – dosud chybějící - úvodní analýzy do vývoje KSČ, která si nárokovala v dobách svého vládnutí pro sebe roli vedoucí struktury v čsl. státě.  Jinak řečeno: personální omezení slovníku jsou takového rázu (týká se to i  mimořádného sjezdu KSČ v srpnu 1968 či skutečných řídících orgánů KSČ  nacházejících se v Moskvě na „Starou ploščadi“ v oddělení ÚV KSSS pro řízení východoevropských zemí), že by bylo nanejvýše vhodné provést celkovou revizi celého projektu Slovníku a přepracovat  z gruntu  i jeho obsah. Mělo by za to nést odpovědnost nejen vedení ÚSTR, jeho dozorčí orgány, ale i Senát ČR  jako jeho zřizovatel! Ze slovníku se totiž nedovíme nic pořádného o tom, jakou skutečnou roli sehrála KSČ v českých nových dějinách. Tedy o její roli  jako kolaborantské, zrádcovské a zločinné organizace.   

V příštím komentáři se budeme zabývat i tím, jak se snažily některé struktury  KSČ v 80.,tedy už v perestrojkových letech  o  nápravu této situace, i o tom  jak to dopadlo.

Pozn.red.: Máte-li podobné otázky, a jste-li schopni je zformulovat, pošlete je na náš redakční mail zc.yvarpzinvrp@eckader   s heslem Listopad 89, budou zapracovány do dalších komentářů Vladimíra Čermáka.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)