Svátek má: Alexandra

Politika

Velikost textu:

Zbořil: Zatím se zdá, že některé strany mají s aritmetikou problémy

Zbořil: Zatím se zdá, že některé strany mají s aritmetikou problémy

Jedno z hesel, kterým ze současné nové Poslanecké sněmovny asi nejčastěji nasloucháme, a které vytrvale opakují členové opozice „konstruktivní“ i „extremistické“, zní, že “spolupráce“ prezidenta republiky s novým předsedou vlády je nebezpečím pro právní stát a demokracii.

Zdeněk Zbořil
23.prosinec 2017 - 03:20

Zdůrazňuje se jím  jakési téměř intimní přátelství obou nejvyšších představitelů státní moci a to s takovou naléhavostí, že slabší povahy by se mohli vylekat a hledat si štěstí v některé zemi, o které si část našich poslanců myslí, že je demokratická a má „demokratické tradice“. Píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz  Zdeněk Zbořil.

Podobně se chovají také  političtí komentátoři , kteří většinou s ohledem na svůj obdiv k některé politické straně a jejím představitelům, často i za vlčí halíř, předsudečně opakují to, o čem si myslí, že tomu  konzumenti jejich sdělení budou věřit. Zvláštní skupinu pak tvoří „ustanovení“ politologové, kteří často soutěží se žurnalistikou nejen obsahově, ale i formálně. Snad je to tím, že rezignovali na obsah a metodologii svých studií a uvěřili tomu, že jsou autoritami, které analyzují výpovědi hříšníků, soudí je a dávají rozhřešení. Zlatým řezem jejich zejména verbálních výkonů je pak věštba, jakési ego projektované do budoucnosti, primitivněji řečeno, snaha věštit a vysvětlovat to, co se ještě nestalo a možná se ani nestane.


Dnes  do úmoru opakované tvrzení, že existuje  budoucnost utvářející tandem Zeman – Babiš, který podle jedněch ohrožuje demokracii v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, podle jiných dokonce i v Evropské unii a v Evropě.. Trochu umírněnější část této specifické komunity pak mluví o spojenectví prezidenta s novým předsedou vlády, vidí v něm naději odpoutat se od zavedené kleptokracie a nahradit ideologicky řízenou administrativu správou věcí, zejména věcí národohospodářských.

Snad si můžeme dovolit konstatovat, že jde o krajní, extrémní až extremistické názory, které vycházejí z interpretace politiky jako technologie politické moci a dobrého vládnutí. Když si položíme otázku, která není v současném politickém diskursu populární, že stav věcí může být jiný, dokonce právě opačný a  tuto tezi popírající, asi se nesetkáme s velkými sympatiemi. Co když je ale  spolupráce prezidenta a premiéra jen veřejně šířenou iluzí? Nemyslíme si, že mezi nimi jde o boj o moc  na život a na smrt,  ale předpokládejme, že Andrej Babiš a Miloš Zeman  zastupují zájmy různých  skupin, brutálně řečeno „nevolených elit“, a že jejich shoda je nanejvýše dočasná a podmíněná nám dosud neznámými skutečnostmi?.


Zvolme si jen jednu zdánlivě nevýznamnou událost z právě minulého týdne. Je jí prohlášení Miloše Zemana, na okraj jmenování Andreje Babiše předsedou vlády, že bude muset pana premiéra vzdělávat v zahraniční politice. Byla to přátelská kritika, anebo upozornění, že prezident zastupuje stát navenek a že je podle Ústavy součástí moci výkonné?

Jen na této události si lze ověřit do jaké míry postrádáme realitě odpovídající hodnocení těchto dvou vybraných osobností. Pomluv, urážek a vulgarity při jejich hodnocení a souzení se nám dostává až nadbytečně, ale jak to vlastně je doopravdy?.

Kdo bude srovnávat tento stav  trvalého napětí v mezích zákona s dobou  Zemanových předchůdců,  najde jistě řadu různých paralel.  Dokonce tomu tak bylo i v letech po roce  1918 a po  skončení druhé světové války. Jedním z příkladů za všechny je podoba tandemu Edvard Beneš - Klement Gottwald a objem moci, o který se tito dva typově krajně rozdílní politici přeli. Pro jednoho to skončilo  Vítězným únorem, pro druhého rezignací, jak tvrdili dalších  čtyřicet let ti, které Beneš varoval, aby se nepřepočítali.

To, že je současná opozice tak různobarevná,  konfusní a chová se k sobě nepřátelsky, není důležité. V politice se obtížně hledají přátelé  i mezi těmi nejbližšími. Ale i ti největší oponenti obvykle hledají a nacházejí shodu alespoň na úrovni, na které se jedná o dobré vládnutí. Kuloárové rozhovory mají význam jen tehdy, vedou-li je partneři, kteří umějí zapomenout na zklamání z volebního neúspěchu a umějí něco nabídnout, aby mohli něco dostat. I to vyžaduje schopnost dohodnout se a „nepřepočítat se“.

Ani dnes nestačí vědět kolik má která strana v Poslanecké sněmovně poslanců, ale také to, jak jsou přesvědčeni o své schopnosti dělat kompromisy a dosáhnout dobrého v zájmu svých voličů. To znamená i nespoléhat se na genialitu volebních programů politických stran, ale na schopnosti tyto programy dávat do souladu s těmi, s kterými je možné se na vládě podílet. A když to nepůjde, tak alespoň poslanecké lavice opustit a vydat se na cestu ověřování si své nové legitimity třeba i u starých voličů. Zatím, po týdnu vyjednávaní, se zdá, že některé strany mají s povolební aritmetikou problémy.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)