Svátek má: Adriana

Zprávy

Velikost textu:

Oskar Krejčí: Diplomacie Divokého západu a hra na kuře

Oskar Krejčí: Diplomacie Divokého západu a hra na kuře

Mezinárodní politika musí být víc než pověstná „hra na kuře“ dvou nevyzpytatelných státníků, kdy se proti sobě ženou dva jaderné arzenály a čeká se na to, kdo bude zbabělec a uhne, říká v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz politolog Oskar Krejčí.

Oskar Krejčí, profesor a politolog
16.duben 2017 - 04:20

PZ: K pobřeží Severní Koreje se přiblížila americká letadlová loď USS Carl Vinson, doprovázená údernou skupinou složenou z křižníků, bitevní lodi, útočené jaderné ponorky a dalších plavidel. Můžeme očekávat, že vypukne válka?

Je to málo pravděpodobné. Už během své návštěvy v Moskvě prohlásil ministr zahraničí USA Rex Tillerson, že se jedná o rutinní akci americké armády. Kus pravdy na tom bezesporu je, američtí vojáci s oblibou cvičí u severokorejského pobřeží. Nabízí se ovšem otázka, zda Tillerson ví vše a zda se podílí na rozhodování.
 
PZ: Donald Trump v rozhovoru pro Financial Times jasně řekl, že „pokud Čína nebude řešit Severní Koreu, my budeme“. Vám se toto prohlášení nezdá dost varovné?

Myslím, že toto je podstata problému: tlak na Čínu. Trump zjevně vsadil na nátlakovou diplomacii plnou vojenských blufů. Krize vztahů velmocí kolem Sýrie a KLDR ukazuje na novou formu agresivní rétoriky. Propaganda, která nepotřebovala žádné důkazy o tom, že by syrská vláda  použila chemické zbraně, začala tvrdit, že je ruskou vinou to, že Bašár Asad má chemické zbraně – a že možná Moskva o onom neprokázaném chemickém útoku Damašku věděla dopředu. Tuto tezi zopakovala snad všechna velká světová média. A to i přesto, že likvidace chemických zbraní v Sýrii neprobíhala na území kontrolovaném vládou pod dozorem Moskvy, ale pod dohledem Organizace pro zákaz chemických zbraní. Tato organizace dohlíží na plnění „Úmluvy o zákazu vývoje, výroby, hromadění zásob a použití chemických zbraní a jejich zničení“. A tato mezinárodní organizace oficiálně potvrdila kompletní likvidaci těchto zbraní na území spravovaném vládou v Damašku. Jeden sklad prý ale zůstal na území kontrolovaném povstalci.
 
Na první pohled to vypadá jako přenášení americké emotivní volební rétoriky do diplomacie. Jde ale o víc. Podle tohoto prazvláštního modelu „pravdy“ mohou za americkou agresi proti Sýrii Rusové. Obdobné propagandistické čarování probíhá kolem Severní Koreje. Trump vyzval Čínu, aby zasáhla v KLDR. Když se postup Severní Koreje nezmění, vinu za americký útok ponese Peking.

Oskar Krejčí: Svět na spontánní cestě do velké války!

PZ: Myslíte, že taková propaganda může být úspěšná?

Je úspěšná. Připomeňte si reakce českého premiéra a ministra zahraničí bezprostředně po americkém útoku na Sýrii – vyjádřili souhlas s tímto zjevným porušením mezinárodního práva. Česká televize ve čtvrtek ve svém hlavním zpravodajském pořadu mluvila o „odvetném úderu USA“, aniž by Sýrie na USA zaútočila či existovaly důkazy o použití chemických zbraní vládou. Podobné reakce můžeme čekat v případě útoku USA na Severní Koreu.

PZ: Vy jste ale právě prohlásil, že útok na KLDR je málo pravděpodobný! Teď mluvíte o reakcích poté, když k němu dojde. Nezdá se vám, že si protiřečíte?

V politické teorii můžete prognózovat jen tak, že zformulujete hypotézy a jednotlivým možným scénářům přisoudíte stupeň pravděpodobnosti. Útok USA je samozřejmě možný, ale je méně pravděpodobný než to, že se jedná především o vydírání Pekingu a Moskvy. Faktem je, že čínská televize CGTN ukazuje nervozitu obyvatel na hranicích s KLDR, lidé se obávají vlny běženců ze Severní Koreje. Něco takového tu ještě nebylo. Čínský a ruský ministr zahraničí vyzývají k uklidnění situace, jihokorejský ministr zahraničí vyjadřuje naději, že s ním Washington bude předem konzultovat případný útok na KLDR. A ze severokorejského Pchjongjangu slyšíme, že „současná chmurná situace“ ospravedlňuje „sebeobranný a preventivní úder prostředky, jejichž jádro tvoří nukleární síly“.

PZ: Nezaútočí tedy KLDR preventivně na onen válečný konvoj USA, který se blíží k jeho břehům? Sobotní přehlídka ukázala, že Severní Korea má velké množství raket, a to i pro ponorky.

Jaderný arzenál Severní Koreje je odhadován na méně než 20 náloží. Ten americký má přibližně 6800 nukleárních náloží. Poslední jaderná inventura, kterou počátkem tohoto roku zpracovali Hans Kristensen a Robert Norris pro Federaci amerických vědců, uvádí, že KLDR nemá žádnou strategickou jadernou nálož – tedy rozměrově tak malou jadernou bombu, kterou by bylo možné umístit na raketu schopnou doletět do USA. Tentýž zdroj uvádí, že Spojené státy mají 1650 strategických jaderných náloží. Nikdo, kdo má trochu rozumu, při takovémto poměru sil na USA nezaútočí.

PZ: Neznám nikoho, kdy by tak jako vy zpochybňoval racionalitu státníků! K tomu, aby se člověk vylekal, stačí se podívat do vaší knihy „Psychologie politiky“. A teď se najednou dovoláváte rozumu. To jste naše čtenáře moc neuklidnil.

Pokud jde o politickou racionalitu, situace se ukáže ještě horší, když se na zahraniční politiku USA podíváte přes prizma vnitřní politiky této supervelmoci. Mám na mysli výsledky průzkumu veřejného mínění v USA poté, když Trump zavelel k bombardování Sýrie. Podle agentury Gallup souhlas s touto agresí vyslovilo 50 % dotázaných, 41 % bylo proti. Podle průzkumů Marist Poll, ale i ABC News/Washington Post Poll nebo CBS News Poll se Trumpovi dostalo ještě vyšší podpory – v případě posledního ze zmiňovaných průzkumů vyslovilo souhlas s útokem 57 % dotázaných, 36 % nesouhlasilo. To vše v situaci, kdy stejné výzkumy dlouhodobě ukazují, že se způsobem Trumpovy vlády souhlasí méně než polovina obyvatel USA. Řečeno jinak, pod tlakem médií vylekaná většina veřejnosti souhlasí s tím, že je třeba napřed střílet, a teprve potom případně vyšetřovat, o co vlastně šlo. Trump se přizpůsobuje a růst popularity prostřednictvím „diplomacie Divokého západu“, pro kterou je právo silnějšího důležitější než nějaká Charta OSN, se mu může zalíbit.

Tomu odpovídá i použití bomby GBU-43 v Afghánistánu. Tato nejsilnější nejaderná bomba ležela více než dekádu ve skladu, a dočkala se prvního použití v době mezi útokem na Sýrii a možným útokem na Severní Koreu. Z hlediska situace v Afghánistánu je údajné zabití 90 bojovníků málo významné. Bývalý afghánský prezident Hámid Karzaí v reakci na použití bomby GBU-43 přímo prohlásil, že si USA udělaly z Afghánistánu cvičiště pro své zbraně hromadného ničení a vyzval k „zastavení Spojených států“...

PZ: Pokud si vzpomínám, v dubnu 2013 noviny New York Times zveřejnily, že Karzaí a jeho prezidentský úřad byl financován ze zdrojů CIA, a to „stínovými penězi“. 

Karzaí vládl v okupované zemi zmítané válkou, těžko by se dostal k moci a udržel u ní bez pomoci amerických zpravodajských služeb. Zkušenosti jej ale přivedly k tomu, že v září 2014 při loučení s prezidentským úřadem prohlásil, že „Američané nechtějí mír v Afghánistánu, protože tady mají vlastní zájmy“, a dodal: „Není to naše válka, ale válka, která je nám vnucená a jejíž jsme obětí. Nenastane mír, dokud ho Spojené státy a Pákistán nebudou chtít.“

Ale chtěl jsem říci něco jiného. Onen afghánský test bomby GBU-43 je zprávou pro Severní Koreu a Írán, že USA mají bombu schopnou zničit jejich podzemní jaderné laboratoře – a umějí ji použít a jsou odhodlány ji použít.

PZ: Přesto si myslíte, že k válce nedojde?

Okamžité vojenské vítězství by pro USA z dlouhodobého hlediska znamenalo velkou morálně-politickou ztrátu. Nejen proto, že by šlo o první útok na stát, který má jaderné zbraně. Zbraně, jejichž prostá exploze v místě skladování v KLDR může ohrozit svým radioaktivním spadem Čínu, Rusko, Jižní Koreu a Japonsko.

PZ: A existuje alespoň nějaké přijatelné řešení?

Nezbývá než neustále opakovat, že řešení je velmi snadné – návrat Washingtonu k politice z 90. let. Tehdy USA a KLDR vedly přímá jednání, dohodly se na likvidaci vojenské části severokorejského jaderného programu. Náhradou za těžkovodní reaktory v KLDR, které jsou schopné produkovat plutonium, se měly stát lehkovodní reaktory postavené konsorciem firem z USA, Japonska a Jižní Koreje. V roce 2000 tehdejší ministryně zahraničí USA Madeleine Albrightová jednala přímo v Pchjongjangu s Kim Čong-ilem. Tam se v rámci Sluneční politiky vydal i jihokorejský prezident Kim Te-džung. Setkávali se členové rodin rozdělených válkou v 50. letech, obnovil se provoz na železnici spojující jih a sever Korejského poloostrova. Jenže pak přišel do Bílého domu George Bush ml., odmítl dát na zmíněné projekty v KLDR, které měly stát 4,5 miliard, byť jen jeden dolar a v roce 2002 umístil Severní Koreu na „osu zla“. KLDR v následujícím roce odstoupila od „Smlouvy o nešíření jaderných zbraní“ a v roce 2006 provedla první úspěšný test jaderné nálože. A dnes s údivem hledíme na svět, který se propadá do stále většího chaosu.

Mezinárodní politika musí být víc než pověstná „hra na kuře“ dvou nevyzpytatelných státníků, kdy se proti sobě ženou dva jaderné arzenály a čeká se na to, kdo bude zbabělec a uhne. Ctností diplomacie je zdrženlivost mocných. Vítězstvím diplomacie pro všechny by pak měla být nová Sluneční politika.

(Jiří Kouda, prvnizpravy.cz, foto: pl)