Ve Švýcarsku v referendu zakázali další stavbu minaretů. Civilizačně a kulturně tento odmítavý postoj k přeměně křesťanské krajiny v muslimské ježky s bodlinami minaretů dobře chápu. Západní civilizace se v mnohém chová sebevražedně. Ne pouhou otevřeností jiným kulturním vlivům - proti takové otevřenosti nic nemám. Spíše potlačováním vlastní identity oficiální státní politikou. Jako to jednou (možná to dělají pořád) udělalo britské ministerstvo vnitra, když zakázalo vedoucím úředníkům rozesílat vánoční přání. Ne snad kvůli úsporám, což by bylo chvályhodné, ale kvůli tomu, co kdyby vánoční křesťanské přání urazilo nějakého muslima. Nebo jindy jak jedna švédská ministryně prohlásila, že za osminásobný nárůst znásilnění Švédek muslimskými přistěhovalci si mladé Švédky mohou samy svým vyzývavým oblečením, které je prý pro pravověrného muslima přímo pokynem ke ztrestání. Těmito postoji státních institucí páchá naše civilizace sebevraždu.

Šlo o něco podobného ve Švýcarsku? Právěže vůbec nešlo. Švýcaři v referendu nerozhodovali o státních dotacích na stavbu minaretů, nerozhodovali o státním projektu staveb z rozpočtu financovaných, nerozhodovali o veřejné budově na veřejném pozemku. Rozhodovali o tom, jak nesmí vypadat modlitebna postavená soukromníkem za soukromé peníze na soukromém pozemku k soukromým účelům. A jakkoli se mi to nepíše snadno, tímto referendem potlačili Švýcaři principy svobodné společnosti víc, než jim hrozilo z bodlin minaretů. Už samým konáním referenda, samotným hlasováním většiny o soukromých věcech menšiny. Ano, to umí demokracie. A proto by se někdy její nástroje vůbec neměly používat.

Rád při tomto tématu používám následující příklad. Skupinu padesáti lidí různého věku a pohlaví zavřete do jedné místnosti. Po pár hodinách vyvstane první vážný problém: mnohým se začne chtít čurat. A teď si představte, že se bude v této skupině hlasovat o tom, kdo kdy smí jít na záchod. Bylo by to demokratické? Bylo. Bylo by to zrůdné? Bylo. Právě proto, že demokracie do privátních věcí nepatří.

A jak s tím souvisejí cigarety? Víc než rýmem. Minulý týden jsem si přečetl zprávu o průzkumu veřejného mínění, podle kterého by většina lidí uvítala zákaz kouření v restauracích. Copak o tom může rozhodovat většina? Dobrá, většina se může rozhodnout, kam bude sama chodit. Ale jak může většina rozhodnout o tom, že příslušníci menšiny ve svých řadách nesmějí najít jedince ochotné poskytovat službu posezení v restauraci, kde není zakázáno kouření, a jedince, kterým taková služba bude někdy vyhovovat? Jak může většina vnucovat svou vůli menšině, když se to té většiny nijak netýká, když jde o věc soukromou a ne veřejnou, ne společnou? Obchod je věcí dvou smluvních stran: jedna službu nabízí, druhá přijímá. Pokud tento kontrakt obě strany chtějí dobrovolně uzavřít, proč by měli nějací třetí lidé rozhodovat o tom, že takový kontrakt ti dva uzavřít nesmějí? Kouření je mi protivné, jsem nekuřák. To ale neznamená, že posvětím každou metodu k jeho potlačení.

V životě často formulujeme své priority, svá přání, jak by měly věci kolem nás vypadat. To je správné, to je legitimní, to je prospěšné. Méně se ale zamýšlíme nad tím, jaké metody je dobré používat pro prosazení třeba i bohulibých cílů. Je tisíc věci, které bychom si přáli lépe a jinak. Ale měli bychom vědět, že k prosazení změny určité metody používat nesmíme. Jinak naděláme víc škody než užitku, škody na svobodě, škody na kvalitě života, škody, kterou v počátečním svatém odhodlání ani nedohlédneme. Je úplně jinou věcí být proti minaretům, a úplně jinou být pro referendum o takové věci. Je úplně jinou věcí být proti kouření, a úplně jinou podporovat jeho zákaz v soukromých provozovnách.  

Nechme cigarety a minarety, pokud jde o soukromé území, soukromé prostředky. Metody veřejného kolektivního rozhodování používejme jen na veřejné statky. Jinak začneme páchat také jistý typ civilizační sebevraždy. Typ o to horší, že to na něm není na první pohled vidět.