Toto tvrzení obstojí jen u ekonomického laika, ale já si uvědomuji, že hlubší znalost tak speciální problematiky, jako je rating státu, není a nemůže být běžná. A na tom je demagogická Nečasova argumentace postavena.

Co je to vlastně rating? Podle formulace zveřejněné na webu ministerstva financí rating: „….je oceněním její úvěruschopnosti (kredibility) na zahraničních trzích. Ocenění je syntetickým výrazem kvality českého státu jako dlužníka a jeho ekonomické schopnosti dodržet vydané vlastní závazky a splatit včas a v úplném množství úroky i dlužné částky“. Pokud se podíváme na dlouhodobé ratingové hodnocení závazků ČR, dozvíme se, že od roku 1997 po celých třináct let jde rating republiky jen vzhůru. A to u všech tří nejvýznamnějších světových ratingových agentur – u Moody’s je tento vzestupný trend zaznamenán dokonce již od roku 1994.

Jak je tedy zřejmé, zlepšování ratingu ČR nemůže být způsobeno jednorázovým politickým aktem jako je v demokratické zemi vznik nějaké vlády. Pokud to ovšem není vláda komunistická či jiná, která by dokázala v krátké době rozvrátit veřejné finance a celé hospodářství státu např. znárodněním. A stejně tak je zcela nezodpovědné a zavádějící tvrdit, že vysoký rating státu je důvodem pro administrativní škrtání ve výdajích státu. A že je s ním dokonce spojen. Pokud se podíváme na největšího světového dlužníka USA, které mají svůj dluh řádově a mnohonásobně vyšší než ČR. Přesto USA mají nejvyšší možné ratingové hodnocení AAA! Jak je to možné? Pánové Nečas a Kalousek nám pozapomněli říci (pokud to vůbec sami tuší), že pro udržení vysokého ratingu země je zapotřebí mít v prvé řadě silnou a rostoucí ekonomiku.

Pokud bude vláda jen bezmyšlenkovitě škrtat, snižovat platy veřejných zaměstnanců, omezovat výdaje na podporu mladých rodin, zvyšovat ceny služeb (od nájemného až po vyšší finanční spoluúčast u veřejných služeb, sníží tím koupěschopnost obyvatelstva. Příští rok stát sníží dramaticky také svou investiční činnost (dopravní i další stavby). A český export zdaleka všechno nezachrání. To vše a ještě další faktory podváží křehké oživení ekonomiky. Pokud česká ekonomika nebude zvyšovat svou výkonnost, nebude narůstat ani daňový výnos se sociálním a zdravotním pojištěním, tedy neporostou příjmy veřejných rozpočtů. A pak opravdu přijdou ratingové agentury, které začnou snižovat rating. Ještě žádná vláda nepřivedla svou zemi k prosperitě rozpočtovými škrty, to je spíše cesta zpátky do ekonomické recese. Cesta z recese oživením ekonomiky pak může být daleko, daleko dražší a vrhne vývoj země zpět.

Vláda se dnes ráda a nerozumně zaštiťuje ratingovými agenturami jako jakousi nejvyšší finanční autoritou a tím, koho bychom měli v každém případě poslouchat. Nechci přitom v této souvislosti zpochybňovat reálnou kredibilitu těchto agentur, ale pro úplnost uvedu několik argumentů. Všichni, kdo alespoň trochu sledujeme zprávy z ekonomiky v posledních třech letech a alespoň okrajové pozorujeme kapitálové trhy, máme v živé paměti krachy velkých investičních bank, největší pojišťovny světa a dvou největších světových pojišťoven finančních derivátů (Ambac; Mbia).

Když půjdeme do detailu a podle logiky argumentů pánů Nečase a Kalouska, zjistíme, že za problémy mohou hlavně ratingové agentury, které oceňovaly tyto finanční deriváty chybně velmi vysokým ratingem.

Uvedu jednoduchý příklad:

Komerční banky ve Spojených státech prodávaly hypotéky. Inkasovaly pouze poplatek z tohoto prodeje a přeprodaly hypotéky investičním bankám. Investiční banky koupily hypotéky určitých kvalit, rozpracovaly je na jistinu, úrok, přidaly další finanční nástroje a vznikl finanční derivát. Tento finanční derivát ohodnotila ratingová agentura stupněm AAA a banka jej přeprodala dál. Jelikož na aktivum stupně AAA může být použit enormní úvěr, systém začal být enormně předlužený. Tyto investiční banky vydávaly také dluhopisy. Pokud přišel zájemce o koupi a koupil dluhopis, mohl si koupit zajištění u zajistitele takových dluhopisů, jako byla např. pojišťovna AIG, tedy peněžní ústav s nejvyšším ratingem AAA. U této pojišťovny nejvyšším možným ratingovým ohodnocením ratingová agentura sdělovala, že pravděpodobnost pádu, defaultu takové společnosti se blíží limitně nule.

Při takto nízkém riziku protistrany v době problémů začali účastníci trhu kupovat pouze zajištění, tzv. CBS (credit default swap), a nikoliv samotný dluhopis. Bylo tomu tak proto, že selhání protistrany bylo garantováno ratingovou agenturou jako prakticky nulové, tedy bezproblémové. Bohužel, problém ale přišel. Lidé po vypuknutí krize přestávali splácet hypotéky. Následně se rozběhl kolotoč uplatňování defaultních swapů. A ratingové agentury stále garantovaly nejvyššími ratingy dnes již zaniklým společnostem, jako byla např. Ambac, Mbia, AIG ad., deriváty prime mortage apod…

Jen tak na okraj, Irsko má v současné době stejný rating jako ČR, ale cena peněz, které si půjčuje na finančních trzích je výrazně vyšší. Z toho je zřejmé jedno: peníze nepůjčují ratingové agentury, ale banky za tržních podmínek, respektive o ceně peněz nerozhodují ratingové agentury, ale trh.

Myslím, že by bylo zajímavé zeptat se pánů Kalouska a Nečase, zda vědí, koho dávají v ratingových agenturách za vzor autority ve finanční oblasti, ale zejména, zda jimi nastoupená cesta hospodářské politiky může přinést prosperitu státu a pořádek ve veřejných financích. Zda mohou uvést v mezinárodním měřítku příklad alespoň jedné země, která se vydala v hospodářství cestou, jako Nečasova vláda a zaznamenala úspěch.

Jiří Paroubek