Nemám potřebu půlnoční komunikaci mezi místopředsedou vlády a „mužem po boku“ vedle prezidenta Pavla Petrem Kolářem nijak hodnotit. Můj postoj k tomuto incidentu je stále stejný: korespondence to byla nešťastná, zvolená tónina zvláštní, ale především mimořádně netaktická. Netaktická proto, že Hrad na vážný spor s Babišovou vládou čekal, šel mu naproti, těšil se na něj, přál si jej a musel být mile překvapen, jak snadno mu záminka k opozičnímu útoku na novou vládou spadla do klína.

Je pro mě nepochopitelné, že Petr Macinka si zvolil za prostředníka pro „vyjednávání“ právě Petra Koláře. Musel přece po všech zkušenostech z české politiky vědět, že tento muž má se spoluorganizováním pádů vlád bohaté zkušenosti a lecčeho se neštítí. Byl to přece Kolář, který v roce 1997 ze Švédska, na pokyn Zielencova Černínského paláce, spustil divadlo, na jehož konci byl pád vlády Václava Klause. Byl to asi také Kolář, kdo v roli poradce předsedy Senátu zřejmě nabádal netrpělivého Vystrčila, aby zjišťoval, zda už prezident Zeman zemřel. Psát si s takovým člověkem přece nemohlo dopadnout dobře.

Divadelní výstup Petra Pavla, ve kterém novinářům a české veřejnosti „představoval ubohou úroveň ministra zahraničí“, splnil svůj účel. Prezident emocionálně nedůstojně (člověk by přece jenom od hlavy státu očekával umírněnější tón) „vystřelil z Aurory“ a odjel na motorky do Španělska. Část veřejnosti, nespokojená s výsledky voleb a okamžitě zmanipulovaná pohotově připravenou a zručně organizovanou skupinou Milionů chvilek pro demokracii (ač s demokracií má tento, zjevně opulentně financovaný, pouliční konglomerát společné sotva co) byla „na podporu svého prezidenta“ svolána do Prahy (nebo na náměstí svých měst a obcí). Jenomže ona podpora prezidenta nebyla fakticky ničím jiným než vhodnou záminkou „vykřičet se“ proti dnešní vládě Andreje Babiše. Byla protestem proti výsledkům voleb. Byla demonstrací faktu, že Petr Pavel je ve volbách poraženými považován za lídra protivládní opozice. Potvrdila, že část české veřejnosti i politiky akceptovala, že Hrad se v naší zemi stal mocnou politickou silou, že lidé bez politického mandátu (třeba Petr Kolář) rozhodují o České republice. A to je další významná změna polistopadového upořádání.
Samozřejmě lze namítnout, že kdyby tu nebyly smsky ministra zahraničí, prezident Pavel a lidé kolem něho by neměli záminku rozpoutat takovou hysterii. Byla by to však jen otázka času: za pár týdnů demonstrace na podporu Ukrajiny (a tedy i podpora Pavlovy válečnické pozice v tomto konfliktu) či demonstrace a stávkové pohotovosti za „nezávislost veřejnoprávních médií“ s Petrem Pavlem v čele. Byl by tu prostě „polský“, „maďarský“ nebo „slovenský“ scénář – volební prohry řešit skrze demonstrace na náměstích.

A to je vývoj, proti kterému bychom měli ostře protestovat. Polistopadová doba nám nabídnula mnoho skvělého, ale návratu svobodných voleb jsme si snad vážili nejvíc. V tomto slova smyslu davy na dnešních náměstích obracejí celý polistopadový vývoj naruby. Motivace „když jsme nevyhráli my, ať hlavně nevládnou oni“ může snad leckoho uspokojit, je to ovšem pozice krátkodechá, zbabělá a neodpovědná.

Položit si otázku, zda je to dobré pro naši zemi a zda jí to prospívá, si prostě musíme!

Kdyby Petr Pavel byl skutečnou hlavou státu vědomou si své odpovědnosti k naší zemi, nikdy k ničemu podobnému nemohl nechat dojít. Kdyby se „při sestavování vlády choval prezident Pavel jako všichni polistopadoví prezidenti, tato politická kolize by nenastala,“ přesně glosoval vývoj v odpovědi jakémusi českému deníku Václav Klaus. Takhle jednoduše ale jasně, jak to formuloval bývalý prezident České republiky, to, myslím, v posledních dnech neřekl nikdo. Jak se ale zdá, nikoho ony prvotní příčiny dnešního stavu příliš nezajímají. Smutné.

Petr Pavel se však „zařadil“. Tenhle člověk s komunistickou minulostí se postavil do čela opozice proti vládě vzešlé ze svobodných voleb. Do čela těch, kteří zase nehorázně a drze dělí společnost na „slušné“ a „neslušné“, na solidární a sobecké, na ty „správné“ a ten „zbytek“. Zda je to dobře pro Českou republikou a jak to s ní dopadne, je mu (a „přátelům po boku“), zdá se, docela jedno.

Hlavně ať nevládnou jiní…