Netrpím totiž jednou nemocí, která je u nás mezi politiky i novináři velmi rozšířena. Lidé postižení touto chorobou jsou názoru, že jakýkoli politický čin, který se jim nelíbí, je zároveň činem nelegitimním, nelegálním, protiústavním, mimoústavním a hodným zákazu. Mnozí se totiž ani za ta léta novodobé demokracie neumějí smířit s tím, že jejich oponent nechce realizovat politiku svých kritiků, ale politiku svou.

Proto jsem – ač kritik většiny Zemanových rozhodnutí – nikdy nespustil pokřik o demontáži parlamentního systému, o ohýbání ústavy a o zavadění prezidentské diktatury. Na svá rozhodnutí – byť se ani mně hrubě nelíbí – má Zeman jako prezident republiky plné právo.

Nejkřiklavěji se jeho obviňování z protiústavnosti a ze zavádění prezidentského systému na úkor parlamentarismu (což by přece bylo možné provést pouze totálním překopáním ústavy a ne praxí jednoho politika) projevovalo kolem jmenování Rusnokovy úřednické vlády. Dosavadní koalice měla pocit, že po Nečasově pádu má automatický nárok na sestavení vlády nové. Takový automatický nárok ale z ničeho neplynul.

Koalice mávala stojedničkovou většinou, která se ale při první příležitosti jaksi vypařila. Zeman zase počítal s tím, že většinu získá Rusnok, a ani to nevyšlo (přičemž obě varianty se ukázaly být od většiny stejně daleko). Jestliže se zjistilo, že Poslanecká sněmovna nedá dohromady většinu žádnou, bylo nutno přistoupit k předčasným volbám. Což se také stalo. Tak jakápak nelegitimita Rusnokovy vlády, která by jen administrovala stát do sestavení vlády nové?

Jakou legitimitu měli v Nečasově vládě ministři Fiala, Kubice, Picek, Besser, Hanáková, Šmerda či Mlsna? Prošli snad oni parlamentními volbami? Nikoli. Svou legitimitu odvozovali od politických stran, které je do vlády nominovaly i jako nestraníky. Od politických stran, které mandát voličů získaly.

Ministři Rusnokovy vlády neměli mandát o nic menší, odvozovali jej od přímo voleného prezidenta, kterého ostatně volilo mnohem více občanů, než bývalou vládní koalici. Rusnokovi ministři nespadli z nebe, nebyli loutkou cizí moci, byli produktem lidové vůle projevené v prezidentských volbách.

A jsme u toho. Velká část politické a mediální scény pořád odmítá vzít na vědomí, že už rok tu poprvé v dějinách máme přímo voleného prezidenta. Tvrdí, že ústava se přece jinak nepřepisovala, takže způsob volby prý nic nemění na legitimitě či nelegitimitě prezidentových kroků. Jenže to je omyl. Mění úplně všechno.

Zdrženlivost všech předchozích parlamentem volených prezidentů v chuti jít při konzumaci svých pravomocí až na samu hranu byla totiž odvozena právě od nepřímé volby. Prezidenti při svých každodenních rozhodnutích nejen brávali ohled na to, že příště je bude volit opět parlament a tedy politický establishment. Prostě přirozeně respektovali svou odvozenost od parlamentu, respektovali skutečnost, že to parlament je (při vyváženosti všech ústavních mocí) jediným přímým reprezentantem vůle voličů, jediným nezprostředkovaným nositelem lidového mandátu. To se s přímou volbou zásadně změnilo.

Ti, co z populistických důvodů otevřeli Pandořinu skříňku s přímo voleným prezidentem, si byli jisti, že si pohlídají, jaký prezident z ní vyleze. Že to bude poslušný nástroj v jejich rukou. Ale spletli se. I když své kandidáty předem zvýhodnili už tím, že jim na rozdíl od ostatních kandidátů neuložili povinnost předložit 50 tisíc podpisů, prezidentem se stal kdosi, kdo žádné své armády v soukolí vrcholové politiky neměl. Ale to není jediný zdroj problému.

Tím je už přímá volba samotná. Již dávno před prezidentskými volbami jsem (a zdaleka nejen já) opakovaně tvrdil, že zcela bez ohledu na to, kdo by byl v přímé volbě zvolen, skončilo by s přímou volbou dlouholeté zvykové období jistého smíru a kooperace hlavních ústavních institucí. Prostě každý přímo volený prezident bude ctít především svůj vlastní mandát a nebude se tolik ohlížet na mandáty ostatních.

Někteří Zemanovi političtí soupeři loni v létě lkali nad tím, že prý jsme přece parlamentní demokracií a že to Zeman nerespektuje. Nu, pokud za parlamentní demokracii považujeme zřízení, kde je parlament svrchovaným tvůrcem legislativy a kde má řadu zásadních kompetencí vůči vládě i jiným institucím, pak tento status nikdo neohrožuje, ani mnohdy neomalený Zeman. Pokud ale za parlamentní demokracii považují pouze takovou, kde je parlament výhradním reprezentantem lidové vůle, pak takovou parlamentní demokracii politici zrušili už v den, kdy přijali přímou volbu prezidenta.

Od té doby je již nejen pouze parlament, ale nyní i prezident nositelem přímého mandátu od voličů. A s tímto vědomím má právo se svou funkcí zacházet. Přímá volba zásadně posouvá mnoho dalších prezidentových kompetencí a nemají pravdu ti, kdo si myslí, že by k tomu bylo nutno změnit některé pasáže ústavy. Jestliže například suverénní právo jmenovat členy bankovní rady naroubujeme na prezidenta voleného parlamentem, zasazujeme tuto pravomoc do jistého kontextu. Se zavedením přímé volby prezidenta se kontext naprosto posouvá, a přestože se toto právo navenek nijak nezměnilo, jeho obsah se změnil revolučně.

Zeman je klasický sociální inženýr. Proto tak miluje Brusel, všech sociálních inženýrů Mekku. Je přesvědčen, že zná recept, jak mají lidé žít. Nepovažuje jejich svobodu za důležitější než své sny o společenském ideálu. Ale vše, co za poslední rok učinil, učinil legálně i legitimně. A ti, co zuřivě tvrdí opak, by si za svou zdviženou ruku při hlasování o přímé volbě měli vlepit facku.

Ladislav Jakl