Zákaz sociálních sítí pro děti se ještě před několika měsíci mohl zdát jako téměř nezadržitelný politický trend. Austrálie jej už zavedla, Francie schválila věkovou hranici patnácti let a podobná opatření se diskutují v dalších evropských zemích i na úrovni Evropské unie. Publicista a externí poradce ministra zahraničních věcí Pavel Šik ale upozorňuje, že první praktické zkušenosti začínají ukazovat podstatně složitější obrázek. Nejde přitom podle něj jen o to, zda děti dokážou zákaz obejít. Pokud by měl být skutečně neprůstřelný, stát a internetové platformy budou muset spolehlivě poznat, kdo je dítě a kdo dospělý. A tím se otázka ochrany dětí může změnit v otázku soukromí všech uživatelů internetu.

Šik vychází mimo jiné z australské zkušenosti. Austrálie se v prosinci 2025 stala první zemí, která zavedla celostátní minimální věk 16 let pro účty na deseti velkých sociálních platformách, mezi nimiž jsou Facebook, Instagram, Snapchat, TikTok, Threads, X, YouTube, Reddit, Twitch a Kick. První výsledky přitom ukazují, jak obtížné je podobný zákaz skutečně vymáhat.

Na první pohled podle Šika takový krok dává smysl. Obavy z toho, co několik hodin denně na TikToku, Instagramu nebo dalších platformách může dělat s dětmi, považuje za legitimní. Zároveň ale odmítá představu, že by kolem dopadů sociálních sítí na děti existovala jednoduchá odborná shoda.

„Existuje dost důvodů mít obavy z toho, co několik hodin denně strávených na TikToku nebo Instagramu dělá s dětmi. Názory odborníků se ale neshodují a onen slavný vědecký konsenzus v této věci jednoduše neexistuje,“ napsal Šik na Facebooku.

Právě Austrálie podle něj ukazuje rozdíl mezi politicky přitažlivým heslem a jeho praktickým vymáháním. Studie týmu ekonomů a psychologů, mezi nimiž je i Cass Sunstein z Harvardu, sledovala čtrnáctileté a patnáctileté Australany po zavedení zákazu. Čtyři měsíce po jeho spuštění jej dodržovala méně než třetina sledovaných teenagerů. O další dva měsíce později klesl jejich podíl přibližně na jednoho z dvaceti.

„To už není drobná netěsnost systému, to je problém samotného principu. Děti totiž nejsou laboratorní myši, kterým zavřete jedny dveře a ony před nimi poslušně zůstanou sedět. Změní datum narození, založí jiný účet, použijí účet rodičů, VPN nebo se přesunou jinam,“ uvedl Šik.


Rozsah problému ukazují i další data. Více než osm z deseti australských teenagerů podle studie tamního regulátora eSafety používalo sociální sítě ještě tři měsíce po zavedení zákazu. Vlastnictví účtů sice kleslo z 52 na 42 procent, většina dětí ve věku 10 až 15 let ale používala sociální sítě přibližně stejně často jako před účinností omezení.

Pro Šika je právě jednoduchost obcházení jedním z důvodů, proč začíná pochybovat o plošném zákazu jako o vhodném nástroji. Sociální sítě podle něj navíc pro děti nejsou jen zdrojem nekonečného scrollování a návykových mechanismů. Používají je ke komunikaci se spolužáky, vyhledávání informací, sledování zpráv nebo hledání lidí se stejnými zájmy.

„Odříznout všechny do šestnácti let od sociálních sítí je proto podobné, jako kdybychom před dvaceti lety kvůli násilným televizním pořadům zakázali dětem televizi,“ napsal.

Debata by se podle něj proto měla posouvat od otázky, jak děti ze sociálních sítí jednoduše dostat, k otázce, jak změnit prostředí, ve kterém je používají.

Za zajímavý příklad považuje Brazílii. Její ECA Digital jde jinou cestou než australský plošný zákaz. Místo úplného odstřižení mladších uživatelů přenáší větší část odpovědnosti na platformy a rodiče. Šik upozorňuje na propojení účtů mladších uživatelů se zákonnými zástupci, rodičovský dohled, omezení škodlivých funkcí a obsahu nebo zásahy proti reklamnímu profilování nezletilých.

„Jinými slovy, místo aby stát dítě z internetu vyhodil, snaží se změnit prostředí, do kterého dítě vstupuje,“ shrnul Šik rozdíl mezi oběma přístupy.

Ani brazilské řešení podle něj není bez problémů. Také ono musí nějakým způsobem pracovat s věkem uživatelů. A právě tady Šik přesouvá svou argumentaci od ochrany dětí k podstatně širší otázce.

Pokud má totiž zákaz sociálních sítí pro osoby mladší šestnácti let fungovat opravdu důsledně, nestačí podle něj nechat uživatele zaškrtnout políčko, že požadovaného věku dosáhl.

„Jak totiž aplikace nebo platforma bezpečně pozná, že vám není čtrnáct? Odpověď zní, že pouze tak, že jí nějakým způsobem dokážete, že vám je více,“ napsal.

Problém podle něj spočívá v tom, že platforma před ověřením neví, kdo je dítě a kdo dospělý. Spolehlivé vynucování věkové hranice proto může znamenat, že věk budou nějakým způsobem dokazovat i dospělí uživatelé.

„A v tu chvíli přestáváme mluvit jen o dětech. Chceme-li opravdu účinně zabránit člověku mladšímu šestnácti let, aby si založil účet, nestačí políčko ‚je mi více než 16‘. Pak je nutné věk nějak důvěryhodně ověřit. A protože předem nevíme, kdo je dítě, musí systém potenciálně ověřovat věk u všech uživatelů,“ uvedl Šik.

Tady podle něj vzniká mnohem citlivější otázka: jak ověřit věk a současně nevytvořit infrastrukturu, která bude zbytečně spojovat skutečnou identitu člověka s internetovými službami, na nichž svou identitu nebo věk prokazuje.


Právě v této souvislosti zmiňuje evropskou digitální peněženku EUDI Wallet. Šik se následně dostává k Zero-Knowledge Proofs, tedy kryptografickým postupům, které mohou umožnit prokázat určitou skutečnost, například dosažení stanoveného věku, aniž by člověk současně odhaloval další údaje o své identitě.

Ani minimalizace předávaných údajů ale podle něj automaticky neřeší všechny otázky soukromí. Vrací se proto k debatě kolem architektury EUDI Wallet a především k možnosti propojovat jednotlivá použití digitální identity.

„Jenže tady začíná problém, o kterém se podle mě mluví zoufale málo,“ napsal Šik.

Šik připomíná výhrady kryptografických odborníků a upozorňuje na problém označovaný jako „Attestation Provider linkability“. Jeho podstatou je otázka, zda může poskytovatel digitálního dokladu za určitých okolností propojit konkrétní použití dokladu s jeho držitelem. Debata o podobných rizicích přitom pokračuje i v odborné literatuře věnované EUDI Wallet a ochraně soukromí.

Šik problém vysvětluje na vztahu mezi vydavatelem digitálního dokladu a službou, u které jej člověk použije. Pokud vydavatel zná unikátní hodnoty spojené s vydaným dokladem a zároveň identitu jeho držitele, vzniká podle něj za určitých okolností riziko, že při propojení dalších údajů bude možné jednotlivá použití přiřadit konkrétnímu člověku.

Právě Zero-Knowledge Proofs mají podle něj představovat cestu k jinému modelu. Uživatel například prokáže, že mu je více než šestnáct let, aniž by současně odhalil svou totožnost nebo přesné datum narození. ZKP jsou také předmětem aktuálního výzkumu digitálních peněženek a jejich vztahu k soukromí.

„Systém se zavádí, státy budují jeho infrastrukturu a současně ještě není definitivně vyřešena kryptografická vlastnost, která má zaručit, že se z digitální identity nemůže stát prostředek ke spojování konkrétního člověka s místy, kde ji použil, tj. šmírování a dohledu,“ napsal Šik.

Do této debaty přidává také český rozměr. Upozorňuje, že při posuzování soukromí nestačí sledovat pouze aplikaci digitální peněženky nainstalovanou v telefonu. Důležitá je podle něj také infrastruktura na druhé straně, tedy jaká data backend přijímá, co zaznamenává, jak dlouho záznamy uchovává, které údaje lze mezi sebou propojit a kdo k nim může získat přístup.


V českém případě pak připomíná kontroverzi kolem původní zadávací dokumentace Digitální a informační agentury. Podle Šika se v ní objevil požadavek týkající se spolupráce se zpravodajskými službami, který byl po kritice odstraněn. Tuto epizodu spojuje i s politickou ironií, že DIA vznikala jako jeden z významných projektů digitalizace spojených s tehdejším vicepremiérem pro digitalizaci Ivanem Bartošem a Piráty, kteří dlouhodobě zdůrazňovali ochranu soukromí a svobodného internetu.

Šik přitom výslovně odmítá z této okolnosti vyvozovat, že české zpravodajské služby budou automaticky sledovat, kde lidé svou digitální identitu používají.

„To samozřejmě není důkaz, že BIS dostane tlačítko, kterým si zobrazí, kdo se včera večer přihlásil na Pornhub nebo kdo čte opoziční účet na X. Je to ale velmi dobrý důvod chtít podstatně silnější záruku než ‚stát slibuje, že to nebude dělat‘,“ napsal Šik.

Právě zde formuluje jeden z nejsilnějších argumentů celého svého textu. Podle Šika existuje zásadní rozdíl mezi soukromím založeným na pravidlech a důvěře a soukromím vynuceným samotnou technickou konstrukcí systému.

První možnost podle něj znamená, že systém člověka sledovat technicky dokáže, ale stát, zákon a provozovatel slibují, že tuto možnost nevyužijí. Druhá znamená, že je systém kryptograficky postaven tak, aby takové sledování technicky možné nebylo.

„A mezi těmito dvěma světy je propast,“ zdůraznil Šik.


„Protože cena za skutečně neprůstřelný zákaz může být mnohem vyšší, než se na první pohled zdá. Kvůli tomu, abychom zabránili čtrnáctiletému dítěti otevřít TikTok, totiž můžeme nakonec vybudovat infrastrukturu, prostřednictvím které bude muset svou dospělost prokazovat každý z nás,“ napsal Šik.

Tím se podle něj původně poměrně úzká debata o dětech a sociálních sítích mění v otázku vztahu občana, státu a internetu.

„A pak už se nebavíme jen o ochraně dětí. Bavíme se o tom, jestli jsme kvůli snaze chránit děti ochotni vytvořit infrastrukturu, která může změnit samotný vztah mezi občanem, státem a internetem,“ napsal Šik.

„A jestli kvůli bezpečnosti postupně neodevzdáme něco, co se získává mnohem hůř, než se ztrácí… svobodu,“ uzavřel Pavel Šik.