Přípravu akceleračních zón pro obnovitelné zdroje podle investigativního publicisty vystupujícího pod jménem Thomas Paukner neprovázely jen mimořádně krátké termíny a sporná metodika. Ve druhém dílu své série věnované zelené ekonomice tvrdí, že tehdejší ministr životního prostředí Petr Hladík a ministr průmyslu Lukáš Vlček veřejnosti opakovaně prezentovali proces jako odborně připravený, přestože interní dokumenty Ministerstva životního prostředí podle něj ukazují zcela jiný obraz.

„Chaos, nekompetence, lži – akcelerační zóny. Je jedno jak, akcelerační zóny bylo třeba vymezit rychle. Vznikla nejrychlejší mapování ochrany přírody v historii a Petr Hladík s Lukášem Vlčkem opakovaně lhali, aby zakryli vlastní neschopnost,“ otevírá Paukner svůj komentář.

Navazuje tím na předchozí text, v němž popisoval přijetí evropské směrnice RED III a následné schválení Národního klimaticko-energetického plánu (NKEP). Připomíná, že právě směrnice RED III členským státům uložila vymezit akcelerační zóny pro obnovitelné zdroje energie. Současně znovu připomíná svou kritiku studie SEEPIA, kterou označuje za analytický základ NKEP a která podle něj čelila kritice energetiků z ČVUT i části odborné veřejnosti.

Tentokrát se soustředí na samotnou přípravu akceleračních zón. Popisuje, že Ministerstvo životního prostředí pověřilo Výzkumný ústav pro krajinu jejich vymezením. Projekt podle něj současně řídila společnost Integra Consulting na základě zakázky zadané bez výběrového řízení a ministerstvo si najalo také dva externí experty – Martina Abela a Evu Volfovou.

Paukner připomíná, že Martin Abel je bývalým kandidátem Strany zelených a členem spolku Klimatická žaloba, zatímco Eva Volfová je členkou hnutí STAN a v letech 2022 až 2023 působila jako náměstkyně Ministerstva životního prostředí za ministryně Anny Hubáčkové. Oba podle něj uzavřeli s ministerstvem smlouvy v hodnotě 1,9 milionu korun. Ve svém komentáři přitom odkazuje na smlouvy zveřejněné v Registru smluv.


Paukner označuje srpen 2025 za okamžik, kdy podle něj začalo „to pravé peklo“ celé přípravy akceleračních zón. Tvrdí, že Petr Hladík čelil časovému tlaku i blížícím se volbám, přičemž rozvoj obnovitelných zdrojů představoval jednu z hlavních priorit jeho resortu i poradce Martina Sedláka ze Svazu moderní energetiky.

Právě tehdy podle něj vznikly podklady pro strategické posouzení vlivů na životní prostředí (SEA). Paukner připomíná, že právě toto posouzení se následně stává závazným podkladem pro další povolovací procesy. Přirovnává jej ke „kuchařce“, podle níž budou investoři při přípravě jednotlivých projektů postupovat. Budoucí záměry z něj podle něj vycházejí a odkazují na jeho závěry, což z něj činí jeden z nejdůležitějších dokumentů celého procesu.

Právě zde staví jeden z hlavních argumentů svého textu. Připomíná, že podle samotného Ministerstva životního prostředí běžně trvá mapování biotopů, hodnocení dopadů na přírodu a proces SEA přibližně 11 až 14 měsíců. V případě akceleračních zón však společnosti ASITIS, EKOLA Group a DHP Conservation zpracovaly požadované podklady během pouhých dvou měsíců. Paukner zároveň upozorňuje, že všechny tři společnosti pracovaly podle totožných smluvních podmínek a stejných termínů stanovených Ministerstvem životního prostředí.

Jeden z hlavních bodů jeho kritiky míří na metodiku ministerstva. Podle ní dodavatelé nemuseli provádět terénní průzkumy, konzultovat místní orgány ochrany přírody ani si vyžádat stanoviska dalších odborných institucí. Všechny tyto kroky byly ponechány na jejich vlastním uvážení. „Samotné firmy nelze z absurdní metodiky vinit. Za zadání nese odpovědnost výhradně Petr Hladík a Ministerstvo životního prostředí,“ píše Paukner.

Za stěžejní důkaz celé argumentace označuje interní stanovisko Ministerstva životního prostředí z 22. září 2025. Cituje z něj pasáž, podle níž „v tuto chvíli nelze identifikovat jakékoliv střety s limity využití území, natož odhadnout možné významné negativní ovlivnění“. Dokument podle něj zároveň uvádí, že bude nezbytné teprve prověřit možné negativní vlivy na přírodu a krajinu, povrchové i podzemní vody, chráněné oblasti přirozené akumulace vod, ochranná pásma vodních zdrojů i možné kumulativní a synergické vlivy na životní prostředí a veřejné zdraví.

„To netvrdím já, ale Hladíkovo MŽP,“ komentuje Paukner citované stanovisko. Právě z něj vyvozuje, že ministerstvo samo připouštělo nemožnost objektivně vyhodnotit dopady připravovaných akceleračních zón, protože v té době ještě neexistovala konkrétní podoba budoucích projektů.


Následně obrací pozornost k veřejným vystoupením Petra Hladíka a Lukáše Vlčka. Připomíná jejich společné prohlášení: „V oblasti obnovitelných zdrojů jsme zároveň zajistili potřebné odborné podklady, včetně biologických průzkumů jako nezbytného základu pro další kroky.“ Paukner tento výrok staví do přímého kontrastu s interním stanoviskem Ministerstva životního prostředí z 22. září 2025 a právě na tomto rozporu zakládá své tvrzení, že oba ministři veřejnost uváděli v omyl.

Přesto uznává, že výsledná podoba legislativy po změně vlády je z hlediska ochrany přírody podle jeho názoru rozumnější. Jednotlivé projekty mají být znovu posuzovány podle své skutečné velikosti a konkrétních dopadů na přírodu, krajinu i veřejné zdraví. Povolovací proces se tím sice prodlouží, zároveň však podle něj odstraní nejproblematičtější části původního návrhu.

V závěru se ostře vymezuje vůči Hnutí DUHA, iniciativě Fakta o klimatu i dalším organizacím podporujícím rychlejší rozvoj obnovitelných zdrojů. Tvrdí, že dobře znají okolnosti vzniku původních posudků, přesto kritizují zpřísnění pravidel i menší rozsah akceleračních zón.

„Kdo je skutečným ochráncem přírody?“ ptá se Paukner v závěru svého komentáře. Podle něj nejde o ty, kteří prosazují co nejrychlejší výstavbu, ale o ty, kteří trvají na tom, aby jednotlivé projekty prošly řádným posouzením skutečných dopadů na přírodu, krajinu a vodní zdroje.