Největším problémem dnešního Česka podle Karoliny Stonjekové není prezident, vláda ani opozice. Jsou jím lidé, kteří se sami pasovali do role rozhodčích demokracie. Lidé, kteří určují, kdo smí mluvit, s kým se ještě lze vyfotit, kdo je „na správné straně" a kdo už má být vytlačen z veřejného prostoru. Právě touto optikou komentovala během pravidelného živého vysílání na kanále Xaver Live sérii aktuálních politických událostí, které podle ní na první pohled spolu nesouvisejí. Ve skutečnosti však podle ní vytvářejí obraz stále stejného problému.

Začala prezidentem Petrem Pavlem a jeho cestou na summit v Ankaře. Ironii si neodpustila ani tentokrát. „Pan prezident je opravdový hrdina," poznamenala s narážkou na to, že se nakonec neukázal jako šéf české delegace ani jako účastník neformální večeře. Jenže podle Stonjekové vůbec nešlo o jednu diplomatickou epizodu. Celá kauza podle ní znovu otevřela otázku, zda se český prezident nezačíná chovat jako hlava prezidentského systému, přestože Česká republika zůstává parlamentní demokracií.

Ke kritice přidala i dlouhodobý pohled. Připomněla, že přímou volbu prezidenta odmítala od samého začátku. Právě ta podle ní změnila logiku fungování ústavního systému. Prezident volený parlamentem podle ní věděl, že musí hledat shodu s vládou i Poslaneckou sněmovnou. Prezident s přímým mandátem naopak snadno získává pocit, že stojí nad ostatními ústavními institucemi. Spor kolem Hradu proto nepovažuje za náhodnou přestřelku, ale za důsledek změny, před níž podle svých slov varovala už při zavádění přímé volby.

Překvapivě ocenila Stonjeková postoj ODS, konkrétně Marka Bendy. Zatímco část politiků podle ní oslavovala předběžné opatření Ústavního soudu „jako malá děcka, která v zoologické zahradě poprvé uvidí lachtana hrajícího si s míčkem", právě Benda podle ní pochopil, že nejde o jednu procesní epizodu. Ve hře je podle ní mnohem víc – hranice mezi rozhodováním volených politiků a mocí institucí, které do politického procesu stále častěji vstupují.

Právě odtud se přirozeně dostala k předsedovi Ústavního soudu Josefu Baxovi. Nejvíce ji zaujala jeho poznámka, že by mohlo být nebezpečné, pokud by poslední slovo měli jednou za čtyři roky voliči. Stonjeková připomněla druhý článek Ústavy, podle něhož je zdrojem veškeré státní moci lid. „Jestliže začneme považovat rozhodování voličů za problém, pak už se nebavíme jen o jednom rozhodnutí soudu," naznačila. Podle ní jde o mnohem hlubší debatu o tom, komu vlastně v demokracii patří poslední slovo.


Největší část vysílání ale věnovala fenoménu, který označuje za skutečný problém dnešní společnosti – takzvaným morálním majákům. Impulzem se stala fotografie Čestmíra Strakatého s Otou Klempířem. Právě reakce části veřejnosti podle ní ukázaly, jak rychle dnes vznikají seznamy správných a nesprávných lidí. Ne podle jejich činů, ale podle toho, s kým se stýkají nebo koho poslouchají.

Padala i konkrétní jména. Petr Ludwig, Bohumil Kartous a další podle ní často vystupují jako lidé přesvědčení, že právě oni určují hranice přijatelného názoru. „Oni jsou lepší jenom o ten svůj lepší pocit," poznamenala. Podle ní nejde o hledání pravdy, ale o potřebu veřejně demonstrovat vlastní morální převahu.

Právě tady podle Stonjekové začíná být veřejná debata opravdu nebezpečná. „Jakmile někdo začne říkat: my jsme ta pravda, my víme, kdo je správný člověk a kdo ne, přestává demokracie fungovat." Místo argumentů nastupují nálepky. Místo diskuse ostrakizace. A místo snahy přesvědčit druhého snaha umlčet ho.

Právě proto kritizovala Stonjekova  i výroky některých známých osobností na sociálních sítích, které své odpůrce označují za „lidský odpad", a současně se stylizují do role bojovníků proti nenávisti. S nadsázkou poznamenala, že nenávist se v některých kruzích stala téměř společenským symbolem. „Dřív lidé ukazovali mercedes nebo hodinky. Dneska se chlubí tím, koho nenávidí." Právě tato potřeba veřejně demonstrovat vlastní morální převahu podle ní českou společnost stále více rozděluje.

Stonjeková nezapomněla ani na Karla Gotta. Připomněla, že zpěvák po roce 1989 nikdy nevystupoval jako politický mentor ani nikomu nevysvětloval, jak má volit. Právě proto podle ní některým lidem vadí dodnes. Ne kvůli minulosti, ale proto, že se nikdy nezařadil mezi samozvané vychovatele společnosti.

Podobně nahlíží i na kauzu anonymního účtu Thomase Pauknera. Podle Stonjekové není podstatné, kdo účet spravuje, ale zda zveřejňované informace obstojí. Česká média podle ní často věnují více energie pátrání po autorovi než ověřování samotných zjištění. I to označila za další ukázku pokřivených priorit.

Na závěr se vrátila také k volebním průzkumům. Odmítla interpretace některých médií, podle nichž Motoristé dramaticky propadají. Připomněla statistickou odchylku i rozdílné výsledky jednotlivých agentur a upozornila, že samotná čísla bývají často méně zajímavá než způsob, jakým jsou následně prezentována veřejnosti.
Celé vysílání se nakonec znovu spojilo do jediné myšlenky. Prezident, Ústavní soud, média, průzkumy i veřejné kampaně jsou podle Karoliny Stonjekové jen jednotlivými projevy stejného trendu. Skutečné nebezpečí podle ní nepředstavuje jeden politik ani jedna konkrétní kauza. Začíná ve chvíli, kdy si někdo začne osobovat právo určovat, kdo ještě smí být součástí veřejné debaty a kdo už ne. V takové chvíli podle ní přestávají rozhodovat argumenty a nastupují nálepky. A právě tam podle jejího přesvědčení začíná demokracie ztrácet svou podstatu.