Zejména ti, jejichž do té doby sevřeným svěračům se ulevilo, když už jejich nositelé nedostávali křeče při každém spatření Václava Havla před listopadem 1989. O to více odvahy a rozhodnosti však projevují nyní!

Příznačné je, že naprostá většina těch mediálně připuštěných pamětníků pochází z dob, kdy už se Havlovi říkalo „prezident“ (pokládal jsem to tehdy jen za povedený hospodský vtípek, přiznávám). To bylo po návštěvě Françoise Mitterranda a jeho snídani s disidenty 9. prosince 1988 a následném Havlově vystoupení ke Dni lidských práv na pražském Škroupově náměstí 10. prosince 1988. Podobně je to i s Havlovými citacemi, které většinou pocházejí až z „polistopadové“ doby. 

Havlův život a postoje však opisují podivuhodný oblouk, připomínající antickou tragédii. Daly by se shrnout konstatováním, že základ Havlova věhlasu byl položen do roku 1989, což by se dalo nazvat obdobím „mladého Havla“. Po roce 1990 pak však již „starému Havlovi“ postupně tvrdlo srdce, žil z podstaty, užíval si slávy a funkcí, ale nic zásadního už k tomu fundamentu nepřidal.

Zajímá-li se tedy někdo o důvody Havlova světového věhlasu, musí se věnovat jeho postojům „předlistopadovým“, a teprve potom je může porovnat s tím, co následovalo.

Velmi zajímavě se tomuto tématu věnoval profesor Petr Steiner z Pennsylvánské univerzity ve Filadelfii ve své knize „Od existenciální revoluce k invazi do Iráku“. Dovolím si ocitovat jednu ukázku:

Myslím, že z tohoto úryvku je zřejmé, že Havel byl zajímavý člověk, což ale nevyplývá z těch mnoha plytkých řečí, které jsou nyní pronášeny na jeho adresu. Ostatně si myslím, že z většinou z nich by byl hrubě nespokojen, a různé ty pamětní desky a pojmenování laviček, ulic a dokonce letiště by ten „mladý Havel“ iniciátorům hodil na hlavu. Smutně však domýšlím, jak by se k tomu zachoval „starý Havel“.