Když se dnes mluví o průplavech a gigantických inženýrských stavbách, máme tendenci si představovat devatenácté století a éru páry. Jenže už na konci sedmého století před naším letopočtem uvažoval korintský vládce Periandros o tom, že by prokopal Korintskou šíji a otevřel přímou cestu mezi Jónským a Egejským mořem. Nebyla to romantická fantazie filosofa na trůnu, ale chladná obchodní kalkulace. Lodě tehdy musely obeplouvat celý Peloponés a riskovat ztroskotání na zrádných pobřežích, což znamenalo ztráty času, peněz i nákladů. Korint, ležící na klíčové křižovatce tras, by se prokopáním šíje proměnil v bránu mezi dvěma světy a Periandros by získal obrovskou ekonomickou páku.


Ano, lodí. Menší obchodní plavidla se vytahovala z vody, ukládala na speciální podvozky a pomocí lidí a tažných zvířat se přesouvala přes pevninu. Povrch byl potírán tukem, aby se snížilo tření, a celý systém fungoval překvapivě efektivně. Moderní odhady ukazují, že dobře organizovaná skupina více než stovky mužů a zvířat dokázala přetáhnout i válečnou trirému během několika hodin. V době, kdy většina světa spoléhala na svaly a jednoduché nástroje, to byl výkon, který měnil logistiku obchodu i války. Korint se stal místem, kde se zboží i lodě doslova překlápěly z jednoho moře do druhého a kde se vybíralo mýto za rychlost a bezpečí.


Zbytky této kamenné „železnice“ jsou dodnes viditelné v krajině Korintské šíje a působí jako tichá výčitka naší moderní pýchy. Když se dnes oháníme tím, že jsme první civilizací, která umí propojovat kontinenty a ohýbat přírodu k obrazu svému, stojí za to si připomenout, že už před více než dvěma a půl tisíci lety lidé dokázali vymyslet systém, který byl svým principem blízký kolejnicím. Rozdíl je jen v tom, že oni k tomu nepotřebovali ocel a elektřinu, ale hlavu, odvahu a schopnost přiznat si, že někdy je lepší obejít překážku chytře, než se ji snažit násilím prorazit.