Na půl cesty mezi Evropou a Severní Amerikou byl vždy místem s mimořádným významem. Vikingy dobyt, velrybáři osídlen, spojenci v obou světových válkách využíván jako důležitý opěrný námořní i letecký bod, v poválečném období jeden ze zakládajících členů Severoatlantické aliance. Na počet obyvatel zdánlivě nepodstatná země, z hlediska vojenských zájmů klíčový bod v severním Atlantiku, o nějž mají celá dlouhá desetiletí skrytý i otevřený zájem světové velmoci.
Island má vysokou životní úroveň, která se opírá o výkonnou ekonomiku. Příjmy země dominantně těží z cestovního ruchu a s ním spojených služeb. Průmysl stojí na energeticky náročné výrobě hliníku, ke které používá výhradně geotermální energie. Její málem nevyčerpatelné zásoby ostatně překvapí každého, kdo byl na Islandu v zimě. Hustota a intenzita pouličního osvětlení napájená zdroji z geotermální energie tam úspěšně vytváří dojem denního světla uprostřed dlouhé polární noci (což jsem v únoru 1997 s vládní delegací premiéra Václava Klause zažil). Zemědělství téměř výhradně stojí na rybolovu. Lov ryb a zpracovatelský průmysl tohoto bohatství tvoří téměř 40 % islandského vývozu.

Ač Island nemá vlastní armádu, v sousedství Keflavíku je významná letecká základna od roku 1951 obývaná a využívaná americkými leteckými silami. Základna s trvalou americkou posádkou sice byla v roce 2006 opuštěna, Američané ji však spolu s dalšími spojenci stále využívají k hlídkování nad severním Atlantikem a částí Arktidy. Island je od roku 1994 členem Evropského hospodářského prostoru, je součástí tzv. Společného trhu, ale protože není členem Evropské unie, nepodléhá – což je velmi důležité – jednotné unijní zemědělské a rybolovné politice. A to je pro Islanďany velmi podstatný fakt.


S tím, jak se Evropská unie postupně mění v politicko-vojenské uskupení (a už to ani nijak neskrývá), strategická poloha ostrova Brusel zajímá. Čím více mluví americký prezident Trump o amerických zájmech v Grónsku, tím zajímavější se Island Bruselu zdá. Brusel by proto rád akceleroval případný islandský zájem o vstup do EU, neboť by tím získal strategickou výhodu v severním Atlantiku, a proto moc stál o islandské „ano“.


Porážka Bruselu na Islandu má však také hluboký symbolický význam. Unie, která tak ráda výmluvně a rozšafně mluví o „svém“ projektu unifikace části evropského prostoru jako o „světle pokroku“, jako o výjimečném konstruktu blahobytu, prosperity a míru, jehož součástí se všichni touží stát co nejdříve a bez podmínek, na Islandu narazila. Narazila na islandskou víru, že Brusel pro ostrovany až tak atraktivním místem není, že islandská měna je pro ně cennější než problematické euro a být ovládáni z bruselského centra Islanďané opravdu netouží.

Rozhodnost, s jakou odpůrci Evropské unie na Islandu vzkázali Bruselu, že o nadvládu evropských institucí nijak vážně nestojí, je povzbuzující pro každého, kdo kriticky a s nedůvěrou nahlíží na současný evropský unifikační model a nevidí v něm žádný „úžasný evropský projekt“.