Je to v krátkém čase druhý velký projev – po vystoupení J. C. Junckera na půdě evropského parlamentu – relevantního představitele buď EU jako celku anebo klíčového státu EU k této problematice.

Volání po nových myšlenkách často nahrazuje ony nové  myšlenky samotné.  Ale tentokrát se Macron přeci jen dostal trochu dál a jeho vizionářský program má jisté obrysy.

Francouzský prezident navrhl vytvoření samostatného rozpočtu pro eurozónu (včetně ministerstva financí) což je, s ohledem na konkurenci, s níž se EU ve světě potýká, logický krok. Mám na mysli zejména silně centralizované státy, jako jsou USA nebo Čína, které jsou dnes rozhodujícími činiteli světové ekonomiky.  Pokud chce EU s těmito giganty udržet krok, musí mít svůj rozpočet, do kterého promítne například své obecně rozpočtové nebo i své investiční priority. USA i Čína prostě mají své silné státní rozpočty,  a pokud EU srovnatelný rozpočet mít nebude, bude hrát v příštích desetiletích ne druhé, ale třetí housle a bude územím, které bude předmětem predátorského zájmu především amerických a čínských firem.

Dále Macron požadoval sbližování sociálních modelů zemí  EU, což pro občany ČR nemusí být vůbec špatné. To by znamenalo zavádění západoevropských sociálních standardů také v naší zemi.  Ale samozřejmě za předpokladu, že by na to česká ekonomika vytvořila dostatečné zdroje. Macron současně žádal zavedení daně z finančních transakcí, a to na „novém základě“. Tuto daň má zatím jen Francie a Velká Británie. Macron směřuje ke sbližování sazeb korporátních daní. Za tím je samozřejmě především snaha francouzských podnikatelů vyrovnat se s  „nekalou konkurencí“ ze střední a východní Evropy.

Jeho námět je, aby  rozpočet EU v roce 2020 stanovil povinnou minimální i maximální úroveň firemních daní, přičemž země, které by toto nerespektovaly, by přišly o možnost čerpat z evropských fondů. Západní Evropa se prostě brání konkurenci nízkých daní a levné práce firem z východoevropských a středoevropských.

Macron očekává odpor z části zemí střední a východní Evropy, a proto zcela otevřeně vyzval k vytvoření vícerychlostní EU. Pomalí podle něho prostě nemají právo zdržovat ty rychlé. Ti, kdo mají zájem o změny ve prospěch jednodušší a efektivnější EU, by mohli vytvořit společnou skupinu zemí již v nadcházejících týdnech. To je samozřejmě  velká výzva, která může vést až k rozštěpení EU.

Spolupráci v rámci EU by chtěl Macron prohloubit v zahraniční politice, bezpečnosti, justici, u tajných služeb, ale také zcela logicky v migrační politice. Jádro příští EU by mělo v zahraniční politice znít jedním jazykem.

Vytvoření společné evropské armády je dalším z logických kroků, stejně tak vytvoření  společné tajné služby a tak dále.


Macron chce usilovat také o vznik evropské prokuratury k boji proti kriminalitě a terorismu a vytvořit společnou evropskou akademii. Pokud jde o migrační politiku, jejím jádrem má být vytvoření evropského azylového úřadu, zavedení společné databáze žadatelů o azyl a evropské pohraniční stráže.

Macron chce vytvoření celé řady  nových  evropských institucí, například agentury pro inovace, která by podporovala rozvoj elektrotechnického průmyslu a pracovala by s talenty v tomto oboru, tak aby neunikaly zejména do USA.

Macron by také chtěl, aby do roku 2024 v Evropě existovalo dvacet evropských univerzit a do stejného roku pak, aby každý student v zemích EU uměl alespoň dva evropské jazyky.

Logickou součástí společné zahraniční politiky EU, respektive jejího jádra, je vytvoření společné armády. Pokud Evropa nebude mít společné intervenční síly, nemá šanci prosazovat  záměry své zahraniční politiky. Evropská intervenční jednotka podle jeho představy by mohla existovat již v roce 2020.

Macron ve svém vystoupení žádal také reformu institucí EU. Evropská vláda, tedy Evropská komise, by měla mít podle něj 15 členů, a ne, jako dosud, aby měla ve svých řadách zástupce ze všech 28 členských států EU.

Na vizionářský projev Macrona jistě budou různé názory. Čeští politici jej v předvolebním období nepochybně  ponesou těžce. Budou se chtít vymezovat k jeho, podle nich, příliš panevropským záměrům. Ale Macronova cesta reformy institucí EU je i útokem na evropskou byrokracii, se kterou i nejrůznější populisté u nás  tak rádi bojují…

Macron pronesl svůj projev těsně po německých volbách, v nichž byla politicky oslabena jeho velká spojenkyně A. Merkelová a v nichž ztratil do opozice mířící poražené sociální demokraty. Ti byli nejvíce z celého německého politického spektra (vedle Zelených) nakloněni myšlence rychlého prohlubování evropské integrace a vícerychlostní Evropy.

Bez Německa však reformy nebudou možné. A. Merkelová musí pro to vybojovat platformu v nové německé vládě nově  s účastí  FDP a Zelených, která bude schopna být partnerem, a ne brzdou francouzských ambicí na reformu EU. O tom, že je reforma EU potřebná, pochybuje jistě jen málo kdo. A že se k ní může dojít po velmi tvrdé diskusi nejprve v jádru EU, tedy v těch nejvyspělejších zemích EU, a pak na jejich okrajích, je zřejmé. A zřejmé je i to, že Česká republika zanedlouho může stát, pokud se české politické elity rychle nevzpamatují, na periferii EU…