Když obchod s obilím nefunguje, stoupají ceny a někde i hrozí hlad. Když funguje, spotřebitelé si to pochvalují a zemědělci bědují, že dovozům nemohou konkurovat. A zrovna nastává ten druhý případ.

Čeští zemědělci si podle dnešního tisku stěžují, že jejich zásoby jsou neprodejné, protože loňská úroda na Ukrajině byla rekordní a ukrajinské obilí se hrne k nám. Nikde není psáno, že potíže se zásobováním opět nenastanou. Nebo že se do příštích cen nepromítne zdražování hnojiv, na jejichž obchod se vztahují sankce. Ale teď ceny klesají a začíná se to promítat i do cen některých potravin.

To je snad dobře, ne? Zákazníků je přece víc než producentů obilí. A navíc: není lepší trpící Ukrajině pomáhat nákupem jejich obilí, než jim ho nechat hnít a pak jim posílat nějakou tu humanitární výpomoc? Má stát víc myslet na zemědělské zájmy, nebo na české hospodyně? Má stát posílat miliardy na Ukrajinu, nebo jí raději pomoci neblokovaným dovozem jejich hlavního produktu?

Člověk fakt neví, jaká tedy má být ta správná úroda a jaké mají být správné ceny. Když je úroda nízká, zapláčou naše peněženky a naši zemědělci chudnou. Když je úroda vysoká, je to podle některých také špatně. Tak jak? Je nějaké správné číslo sklizených milionů tun pšenice?

Do roku 2014 bylo Rusko jedním z největších dovozců pšenice na světě. Jeho poptávka na světových trzích zvyšovala ceny a zejména pro chudé africké země to byla moc špatná situace. Po zavedení sankcí bylo Rusko nuceno investovat do své produkce a během pár let se stalo naopak největším exportérem pšenice na světě. Ale zase je to špatně, protože ceny padají a zemědělci v jiných zemích si naříkají. I naši. Tyto dny psal náš tisk o tom, jak Rusové zažívají katastrofu v podobě přeplněných skladů obilí a že asi nebudou mít kam dát úrodu blížícího se léta. Tak jak je to tedy dobře? Není lepší, když se urodí a když trh funguje, pokud možno bez válek, agresí, sankcí a embarg?

Stejné je to s počasím. Je to pár dnů, kdy na nás v médiích dělal bububu mladý meteorolog tvrzením, že „počasí se nechová, jak by mělo“. Člověk má chuť bouchnout pěstí do stolu a zvolat: tohle by si teda to počasí nemělo dovolovat! Jenže pak si sám položí otázku: no jo, a jak by se chovat správně mělo? Podle stoletého průměru? Podle desetiletého průměru? Podle přání turistů a majitelů zahradních restaurací? Podle lyžařů? A vůbec, neměl by mít každý nárok na své vlastní počasí?

No, žijeme v době nárokové, můj podnět si jistě najde nějaký pokrokový aktivista a začne se kvůli němu přilepovat na Klementinum. Co se týče mne, v chladu si vezmu šálu, v teple ji sundám. A nebude-li pršet, nezmoknem.