Komentáře

Jiří Weigl

Výkonný ředitel Institutu Václava Klause

Vystoupení na semináři „Státní rozpočet“ v Poslanecké sněmovně

Vážené dámy a pánové,

děkuji Vám za pozvání do tohoto panelu. Nehodlám hovořit o letošním rozpočtu, jehož příprava i schvalování jsou již ve velmi pokročilé fázi.

Chtěl bych do dnešní debaty přispět připomenutím své zkušenosti s přípravou státního rozpočtu z doby, kdy jsem byl v devadesátých letech vedoucím poradců předsedy vlády Václava Klause. Bylo to v době, kdy naše země vykazovala vyrovnané rozpočty, a to vše v situaci, kdy procházela zásadní ekonomickou a společenskou transformací, zažívala zhroucení tradičních trhů, totální přeorientování ekonomických vztahů z Východu na Západ, ohromný pokles outputu, nárůst nezaměstnanosti, liberalizační explozi cen, zkrátka bezprecedentní transformační otřes. Přesto právě v tomto období dokázala vyrovnat rozpočty a položit základ zdravé finanční politiky našeho státu pro celé následující období.

Dovolte mi zdůraznit na toto téma několik podstatných skutečností, které mají podle mého názoru obecnější platnost a měly by být brány v úvahu i v dnešní době:

Cílem fiskální politiky Klausovy vlády nebyla stimulace ekonomiky prostřednictvím veřejných výdajů, ale vytvoření pevného a stabilního makroekonomického rámce ekonomiky, ve kterém by mohl trh dobře fungovat. Skepse před možnostmi státního intervencionismu byla na místě tehdy i nyní, jak můžeme vidět na neúspěšných výsledcích dnešní přeregulované dotační ekonomiky v EU i u nás a na našem celkovém zaostávání za světem.

Fiskální politika v 90. letech nebyla chápána izolovaně. Finanční politika státu stojí na dvou pilířích – politice fiskální a měnové. Ty musejí být koordinované a působit jedním směrem. Tehdy jsme to považovali za přirozené, a také guvernér ČNB byl pravidelným účastníkem všech klíčových ekonomických porad a jednání. Dnes se divergence v této oblasti skrývá za floskule o nezávislosti centrální banky, což je stejně jako u vzývání akademické, novinářské či soudcovské nezávislosti většinou pouze obezlička, jak skrývat parciální zájmy a dát jim preference na úkor zájmů veřejných. V případě centrální banky má nezávislost smysl v jediné věci – bránit financování vládních dluhů tištěním peněz.

K státnímu rozpočtu je z makroekonomického hlediska nutno přistupovat v jeho komplexní celistvosti, to znamená včetně místních (komunálních a krajských) rozpočtů a všech mimorozpočtových fondů. To je v souhrnu onen „General Government“, který je třeba brát z národohospodářského hlediska v úvahu. Proto bylo v 90. letech zásadní prioritou docílit transparentnosti veřejných financí rušením kvazirozpočtových fondů a podřízení jejich hospodaření jednotnému fiskálnímu řízení. Od té doby se poměry zásadně změnily k horšímu a tento úkol znovu získal na aktuálnosti – zrušme mimorozpočtové fondy, které jsou další metodou, jak řadit parciální zájmy před zájmy celospolečenské. Bez likvidace nepřehledné houštiny těchto špatně řízených institucí se pořádek ve veřejných financí zavést nedá.

Nejsem v této souvislosti ani příznivcem různých fiskálních zákonných brzd a institucí, které je mají hlídat, jako je Národní rozpočtová rada. Tyto institucionální kroky vycházejí z iluzorní představy, že lze státní rozpočty vyjmout z politické agendy a učinit z nich jakési cvičení pro apolitické odborníky. Výsledkem jsou prázdné byrokratické instituce, dokola opakující laciné poučky, jako ono věčné „vyrovnejte rozpočet“, v čemž se nikdy nemýlí, a na druhé straně absurdní divadlo, jaké jsme byli nuceni sledovat u nás vyčleňováním různých typů výdajů mimo koeficienty „rozpočtové odpovědnosti“ tak, aby se její imaginární vlk nažral, a koza zůstala celá. Tyto nedůstojné manévry, které se odehrávají i jinde kolem nás, nemají s odpovědným rozpočtovým hospodařením nic společného. Fiskální politika je materiálním vyjádřením politiky jako takové, je jejím skutečným obsahem, a představa, že je možné ji a priori spoutat zákonnými limity je předem odsouzena k neúspěchu. Život si změny vynucuje a politici musejí nést zodpovědnost.

Řekl jsem, že jsme odmítali keynesiánskou představu o vládních výdajích a investicích jako rozhodujících hybatelích ekonomiky. Současně však platí, že by fiskální politika neměla ani působit procyklicky, tj. svými účinky zvyšovat amplitudy cyklu, což bohužel je dlouholetá praxe české rozpočtové politiky a týká se to i letošního vysoce schodkového státního rozpočtu.

Při bránění rozpočtovému schodku byly v 90. letech prioritou kroky na výdajové straně, nikoliv zvyšování daní. To by mělo platit i dnes. Výdaje musejí odpovídat příjmům a nikoliv naopak, to musí být východiskem každé zodpovědné rozpočtové politiky.

Václav Klaus dokázal zkrotit výdajovou stranu rozpočtu plošnými škrty, což je podle mého soudu jediná schůdná cesta pro skutečně podstatný rozpočtový manévr. Pokusy o parciální škrtání v jednotlivých kapitolách rozpočtu nikdy neprojdou přes opozici zájmových skupin, které spojenými silami vládu nakonec přetlačí. Příklady dnes vidíme kolem sebe.
Klausova vláda zásadně bojovala s explozí mandatorních výdajů a „mašličkováním“ rozpočtových příjmů, stejně jako s indexací některých výdajových položek, které vytvářejí výdajový automat a vedou k prohlubování schodků. Dnes je tento úkol stokrát závažnější.
Dnes je evidentní nutnost revidovat stávající rozpočtové určení daní, což potvrzuje kumulace přebytků místních rozpočtů a prohlubování schodků rozpočtu centrálního. Jejich protichůdný vývoj ukazuje slabiny v řízení fiskální politiky státu.
Byrokracie a náklady na ni od devadesátých let explodovaly a žádná digitalizace a nové technologie na tom nic nezměnily, právě naopak. Prostor k úsporám je enormní, odstranění překážek jako služební zákon atd. je nanejvýš potřebné a plošné škrty jsou nezbytné. Odmítnout je třeba návrhy na nezbytnost nejprve analyzovat procesy ve veřejné správě a pak je s pomocí pokud možno zahraničních poradců optimalizovat. Vše už jsme bez efektu několikrát zažili.

Politiku založenou na těchto principech mohou prosazovat pouze politici, kteří mají vizi a schopnost ji přesvědčivě „prodat“ veřejnosti, kteří disponují charismatem a autoritou na politické scéně. Přeji proto dnešní vládě, aby se inspirovala příkladem, o němž jsem hovořil, a dokázala dát znovu našim veřejným financím stabilitu a perspektivu.

Jiří Weigl

institutvk.cz