Jádro debaty o případném zákazu kouření v restauracích vůbec není ve škodlivosti pasivního kouření. Škodlivostí bychom mohli argumentovat v debatě o plošném zákazu kouření vůbec nebo o plošném zákazu kouření v přítomnosti jiné osoby i v privátním prostoru, tedy i v domácnostech.

Lidé na trhu nabízejí mnoho služeb a u některých můžeme pochybovat o tom, zda prospívají či neprospívají konzumentům nebo těm, kteří jsou konzumaci přítomni. Tyto služby nechceme postihovat zákazy ne kvůli tomu, že bychom neviděli dopady na zdraví, nýbrž kvůli tomu, že nechceme nařizovat lidem, jakou službu smějí nabízet. Zákaz kouření má smysl v prostorách, kde nejsou lidé dobrovolně. Zákaz je také zcela oprávněný tam, kde o něm rozhodne sám vlastník prostory: stát ve svých zařízeních, restauratér ve své restauraci.

Neexistuje žádný nárok, žádné právo na konzumaci služby, která se nazývá „nekuřácká restaurace.“ Pokud by takové právo existovalo, musel by jeho zajištění obstarat stát, například sítí státních nekuřáckých restaurací. Stejný nesmysl je ale nutit dosavadní provozovatele jiné služby, aby povinně nabízeli právě službu s názvem „nekuřácká restaurace.“ K provozování nekuřácké restaurace bychom mohli nutit provozovatele nekuřáckého květinářství stejně (ne)legitimně jako provozovatele kuřáckého baru.

Existence podniků, kde se kouří, nijak, ani v nejmenším neomezuje nekuřáky nebo ty, kteří si chtějí posedět v nekuřáckém prostředí. Není povinné navštěvovat kuřácké restaurace. Každý se může rozhodnout, zda do restaurace půjde nebo ne. Při rozhodování může vzít v úvahu cenu, čistotu, kvalitu obsluhy i sortimentu nebo třeba místní zákaz nebo naopak možnost kouření. Nebo třeba i momentální nouzi, počasí, hlad.

A co děti? Musí malé děti vdechovat kouř? Nemusí. Nemusí jít na hlučnou diskotéku, nemusí jít do erotického podniku, nemusí jít do zakouřené hospody. Nemusí. To je jádro věci. Za ošklivého počasí při horské túře nemusíte potkat chatu žádnou, nejen tu, ve které se kouří. Nebo můžete potkat provozovnu s nabídkou tak drahou, že na ni nebudete mít. Nebo natrefíte jen na prodejnu suvenýrů. Jak tam budete uspokojovat své údajné právo na posezení u občerstvení s dětmi v nekuřácké jídelně?

Copak existuje právo vymáhat upokojení své určité potřeby na libovolném podnikateli, na kterého narazíte, přestože on nabízí něco jiného pro jiný typ zákazníka? Pokud cítíte právo na upokojení takové své potřeby, museli byste vymáhat po správě národního parku, aby zajistila, že při túře bude mít každý všude možnost dopřát si službu, kterou potřebuje, včetně posezení s dětmi u párku a limonády bez kouře.
Soukromý provozovatel občerstvení bude nabízet to, po čem bude poptávka. Mnozí by mu chtěli nařizovat, co má nabízet. Provozovatel má mít ale právo se rozhodnout, zda nabídne službu levné putyky, drahé restaurace, whisky baru s nabídkou doutníků nebo cukrárny pro matky s dětmi.

Problém není v kouření či jeho škodlivosti. Problém je v nahlížení na soukromé podnikání jako na nějakou povinnou službu veřejnosti. Za nápady zakázat kouření v restauracích se skrývá myšlenka, že všechno patří všem, že všechny restaurace jsou naše a my máme právo nalézt v nich právě to, co požadujeme. Nikoli. Takové právo nemáme. Máme svobodu se rozhodnout. Zákazníci i provozovatelé.

Když s pubertálními dětmi přijdete do sadomasochistického salónu, těžko se můžete divit, že je tam někdo zpráská. A argumentace, že širokodaleko není jiný podnik, kde jim můžete koupit limonádu, by vypadal dost divně.

Do takových podniků, kde se hulí či tam jinak trápí své hosty, kteří si to dobrovolně nechají líbit, své děti raději nevoďte. Je to lepší, než je tam přivést a pak se trapně vehementně dožadovat, aby se tyto podniky kvůli vám změnily v podniky jiného charakteru.

Ladislav Jakl