Mitsubishi A6M Zero se na začátku války v Tichomoří stalo symbolem japonské vzdušné převahy. Bylo mimořádně lehké, mělo dlouhý dolet, rychle stoupalo a při nižších rychlostech dokázalo v zatáčkovém souboji překonat většinu tehdejších protivníků. Konstruktér Džiró Horikoši těchto vlastností dosáhl důsledným snižováním hmotnosti. První verze neměly pancéřování chránící pilota ani samosvorné palivové nádrže. To pomáhalo doletu a obratnosti, ale zároveň zvyšovalo zranitelnost při zásahu. Američané přitom o kvalitách Zera věděli už před válkou v Tichomoří z hlášení z Číny. Přesné hranice jeho výkonů ale mohli změřit až poté, co jim náhoda poskytla téměř kompletní letoun.

Během japonských útoků na Dutch Harbor v Aleutách v červnu 1942 byl stíhací A6M2 pilotovaný poddůstojníkem Tadayoshi Kogou zasažen protiletadlovou palbou. Poškozené olejové vedení jej donutilo hledat místo pro nouzové přistání. Na ostrově Akutan spatřil rovnou plochu, která z výšky působila jako travnatá louka. Ve skutečnosti šlo o měkkou bažinu. Koga přistával s vysunutým podvozkem, kola se zabořila a Zero se převrátilo na záda. Pilot zahynul, samotný stroj však utrpěl relativně malé poškození.


Zkušební lety začaly na podzim 1942 a potvrdily, že pověst Zera nebyla přehnaná. Při nižších rychlostech šlo o mimořádně obratný stroj, do jehož zatáčkového souboje se americkým pilotům nevyplácelo vstupovat. Testy však zároveň přesně ukázaly jeho limity. S rostoucí rychlostí řízení výrazně tuhnulo a stíhačka měla problémy zejména s rychlým výkrutem doprava. Americkým pilotům proto bylo doporučováno využít při úniku vysokou rychlost, střemhlavý let a pravý výkrut.

Význam ukořistěného stroje však není správné přeceňovat. Taktika proti Zerům vznikala už před jeho získáním. Velitel John „Jimmy“ Thach vyvinul slavný Thach Weave, při němž se dvojice amerických stíhaček vzájemně kryla, ještě před bitvou u Midway a před testy Kogova letounu. Akutanské Zero tedy neposkytlo Američanům první informaci o tom, jak japonský stroj porazit. Dalo jim ale možnost jeho vlastnosti přesně změřit a potvrdit zkušenosti pilotů laboratorními a letovými testy.


Japonsko zároveň přicházelo o zkušené piloty, které stále obtížněji nahrazovalo. Zero se sice průběžně modernizovalo, ale původní konstrukce měla jen omezený prostor pro přidávání pancíře, silnější výzbroje a dalších prvků bez ztráty vlastností, díky nimž byla tak úspěšná. Mitsubishi a Nakajima nakonec vyrobily více než 10 000 Zer, více než kteréhokoli jiného japonského bojového letounu druhé světové války. Stroj zůstal ve službě až do roku 1945 a jeho pozdější verze byly používány také při útocích kamikaze.

Zero tedy neprohrálo proto, že by šlo o špatný letoun. Na počátku války představovalo mimořádně účinný kompromis mezi doletem, obratností a nízkou hmotností. Postupně se však ukázala cena tohoto řešení v podobě malé odolnosti a výkonnostních omezení při vysokých rychlostech. A jeden převrácený stíhač v aleutské bažině umožnil protivníkovi tyto slabiny poprvé podrobně změřit.



Zdroje: 1. U.S. Naval History and Heritage Command – Captured Zero Fighters Yielded Intelligence for Allies⁠ ; 2. Mitsubishi A6M2 Zero-sen na Akutanu⁠ ; 3. Wreckage of A6M2 Zero on Akutan Island⁠ ; 4. Smithsonian National Air and Space Museum – Mitsubishi A6M Zero Fighter⁠ ; 5. Smithsonian Institution – Grumman F6F-3K Hellcat⁠